Byla děva světu k rozkoši,
Namlouvali ji tři jinoši;
Každý z nich jí věno daroval,
Každý z nich své věno schvaloval.
První pravil děvě: Nemám nic,
Leč mám párek divných holubic.
Pěstovány byly nektarem,
Zpěv jich jímá srdce očarem.
Druhý za věno jí nesl meč
Proti nepřátelům na oseč;
A ten třetí z mládenců těch druh
Donesl jí věnem zlatý pluh.
Čekali teď, co jim odpoví.
Tedy se k nim děva prosloví:
Všechny tyto dary z lásky jdou,
Všechny srdci mému drahy jsou.
Dárek onen milých holubů
Sličný znak jest lásky při snubu;
Leč jen matná hra jest jejich zpěv,
Neukrotá osudů jím hněv.
Meč – to dobrá pro půtku je zbroj,
Ale z něho nejde bláhy zdroj.
Pluh jen může bláhu pevnou zdíť,
Jeho dárce jen mne může míť.
Děva tato jestiť naše vlast,
Milci – rádci, co jí strojí slast.
Vlasti vyšla bláha od pluhu,
Mějme v úctě jeho zásluhu.