Dávno jsme již, mládí mého druhu,
Zapomněli svého pohledu;
Vítr sladkou naši besedu
Zavál dávno do nevlídných luhů.
Kdo zas vzklene dávnou přízně duhu?
Kdo zas vzkřísí oheň z podledu?
Kdo zas v růži změní lebedu?
Kdo tok lásky vzvede v zašlou struhu?
Půl sta let již uplynulo skoro,
Co nás různo dala ruka Páně;
V líhách lásky vzrostlo mechu sporo.
Padlo slunko za mhlokryté stráně,
Nach-liž zoře již si dráhu klestí,
Jenž vzchod nový lásce blahověstí?