Každodenně strojí mně Pán svatbu,
Každodenně se mně zamlouvá,
Ač má duše sobě netrouvá
Pro vin těžkých navalenou hradbu.
On jsa Láska sám vin těchto klatbu
S uplakané duše odsouvá,
Z plam ji vyzouvá, v lesk obouvá
A sám vede v rájskou svou ji sadbu.
A když vejdu, tu mi dává Sebe,
K věčnému se pojí sňatku se mnou
A mne spájí slastí přetajemnou.
Tu mně země, tu mně mizí nebe,
A když Pán by neuskrovnil žehů,
Roztál bych se jako homon sněhu.