Kde moře šumí, kde dlí suš,
Vše hlasně volá: To byl muž!
V něm básníkem byl každý kloub,
V něm pněla výš a zála hloub:
Ta byla jeho lahoda,
Že divem žasla příroda.
Byl pln a bohat jeho duch,
Hvězd šepot vnímal jeho sluch,
Zřel ve skrýš srdce jeho zrak
A příroda byl jeho znak.
A jak to sluší pro umu,
Vždy vládl žezlem rozumu.
O milá, sladká labuti,
Jsme v celé duši pohnuti
Tvých slyšíce mach perutí.
Sám Apoll se v tě včlověčil,
By Musám v písněch povděčil.
Když hraješ na svou kytaru,
Dešť na nás kane z nektaru.
Teď uhvězděn jsi na nebi,
Kdež Musy tebe velebí.
Choď se svou lyrou podtají
I po našem teď po kraji,
A v národě nám pěvce zbuď,
Jenž jak ty kojí všechnu hruď.