To mé hoře hluboké jak moře!
Celá duše pořád hořekne,
Zdá se, že již žíť se odřekne,
Vzdychá, vzlyká, pohekuje choře.
Přijde-li mně pomoc z hůry vskoře?
Opoka-li tvrdá oměkne,
Ňádro-li se z útrap vysmekne,
Čili mysl v propast zavrávoře?
Svět mě sytí v moři želů solí,
A duch žízní po zdravotném žídle,
Jenž se prýští k spáse v rajském sídle.
Ó zda jednou Bůh mu poodvolí,
Zdaž dá duši vyniknouti z tůně,
A ji zvedne, kde již nezastůně?