Po skonu svém sstoupal Pán náš do hloubi pekelné, Anjelské tam též s ním šlo komonstvo dolů. Slunkem skvěl se celý, v plamenech jeho vozba se leskla, Vítězným máchal převšude kříže znakem.
Hrozná brána pekel věčným byla zamčena zámkem, A čtveraké z kamenů závory střáhly ochod. Leč skvost záře skvělé pronikal všemohutně vše brány, A šla, co před slunkem, záplava v pekle rudá.
I rmoutí se satan, blednou jemu líce a tuchne Zrak mu, strachem divným podkolení mu klesá. Jednak strach vyznať se stydí a všemožně ho skrývá Ve zlostných, jak had jed kryje v houšti, vzdorách,
Předpeklí sladkou hýbať se započne radostí, Jak zář v peklo, vniká jistota spásy k duchům. Již stál Pán u brány nyní! Ohromně tu hlas jde: Otvortež vrata! Král Slávy strojí se vejíť!
Náramná v útrobě bolest jala knížete pekla, Jednak vzdorně velí: Střezte mi dobře vrata! Hejna celá zloduchů na pomoc tudy k bráně hrnou se Otvor zabrániť Pánu chtějíce mocí.
Leč tu vniká trojitým proudem zář v peklo a prostor Všecken rozléhá náhle svatým se zpěvem. Jesti to zpěv vidcův. Teď! Teď! Předpověď o Pánu Opětují, teď Král již jde a pouta zruší.
Leč ďábel předc v pýše volá: Kdož Slávy je králem? Bych měl já sám král pekla kořiť se jemu? Tehdy se anjelské v slavném hlase ozvaly kůry: Král ten Slávy je Bůh v díle a vládě jedin.
Brána se láme tudíž a puká na drobty a třístky A droponí se na sám závory všechny popel. Hrůzou ďábli trnou; i satan teď, pýše na úkor, V žel se a stesk dává: ach běda nám je! běda!
Darmo strojí ukryť se někam ten lidstva vražedník, Omráčen světlem v hrůze na půdě padá. Pán tu mluví a co hrom rozléhá hlas se okolně, Každé z posvátných úst jde co blesk mu slovo.
Peklo, vydej loupež, jakovou’s bez práva potáhlo, Svou jsem Já získal všecko si lidstvo smrtí! Chopte, velí teď Pán, choptež toho škůdce a zlobce, Poutej v těch ve tmách let ho tisíce řetěz!
Otci svatí s plesnou se vinou ku Christu radostí, A před Ním padají v lásce pokorně na zem. Jednoho z nich Pán k sobě volá přistoupiti blíže; Byl to Adam, první lidstva celého otec.
On se tudíž blíží, jednak dostoupiti Pána Váhá, pamětliv svého jsa pádu v žele. Střídala v něm s bázní se radost, slzy tekly mu s tváře, Padnuv on obtoulel ustoma Páně nohy.
Pán ho milostně přijal, pozdvih ho ze země, požehnal Jej křížem, neb v něm veškeré lidstvo viděl. Pak šel blíž Abrám, jasná jemu proudila rozkoš Z tváře, že zří toho teď, jenž se mu druhdy jevil.
Sbor věstců a David v čele jich přistoupili teďhle V prospěvu, rozléhal vešken obor se pěním. Posléz přišli také potopou schvácenci, co pozdě Káli se, když zhoubná jim šla do ústa voda.
Ještě na jich tvářích slzavé neobeschnuly proudy A v prsa svá, hříchů svých želejíce, bili. Jim Pán v lásce pravil: Pláč Váš a v potopě pokání Vystálé s pokorou obmyly hříchy Vaše.
Teď již ke všechněm v přelibém dí usměvu: Pojďte, Aj tu již otvírá sličně se brána nebes. An to praví, blažná do všech se tu ostraba vlévá A s plesotem hlasným následují ho v nebe.
Cookies on Poetry Cove