Zas, dítě drahé, s šíjí nachýlenou
tak smutna sedíš pilně při své práci;
já v soucitu zřím v tvář ti bezruměnnou
a poslouchám tvůj dech, jak po jizbě se ztrácí.
Do okna břečťan chudý se ti tlačí
a družná réva podle zdi se plazí
a stará lípa, jeden švehol ptačí,
roj tobě do klína svých vonných květů hází,
a tobě v důlky úsměv neusedne!
Jen nad rámcem se dále v práci chýlí
tvé čelo ledné.
A teď jsi v myšlenkách se zastavila chvíli,
vlas odhrnuješ, jenž ti v skráně splývá,
a smutně díš mi: „Bože, to se stmívá
v té jizbě kolem nás jak v chladné duši mojí!“
Ó nemluv tak a oko uplakané
zas vyjasni a ke mně blíže sedni!
byť nad zemí svit slunce chvěl se slední,
já přece zkouzlím zář, jež jenom tobě vzplane,
já vlíbat chci ti tolik růží v spánky,
že od nich zář i do tvé duše padne
a šero chladné
jak slunce východ svůj ti znítí na červánky!