Až zavru oči naposled,
bych nezřela víc tento svět
a ubledne mi svěží ret; –
až srdce tluk mi ustane
a bezesná noc nastane,
mne v rakev černou položte. –
Však v ruce moje uchladlé
to kvítko vložte uvadlé,
jež najdete v mých modlitbách...
Tou růží zaskvěl svit mi ranní –
ta odzvoní mi k umírání. –
Tou růží žila jsem i hynu,
ta nese mého bolu vinu.
Proč uvadla’s tak brzyčko,
má radost – moje růžičko?
Za každým lístkem, co ti spadne,
mé srdce víc a více chřadne –
ba hyne, hyne, uvadá
a slunko moje zapadá...
Až zavru oči naposled,
bych nezřela víc tento svět –
pak v temný hrob mne uložte,
na srdce růži položte –
co najdete v mých modlitbách. – –