Když za večera obloha
se ve hvězdný háv halí,
tu vždy mé oko unylé
se tichou slzou kalí.
Což nemožno mu snésti svit
těch zářných noci dítek?
či to jen rosa lesknoucí,
jíž mládne svadlý kvítek?
Ach ne – to krůpěj z hlubiny
je slzavého moře,
jež touhy bolesť zvlnila,
vzbouřilo klamu hoře. –
Vždyť marně čekám hvězdu svou,
jíž obraz nosím v sobě –
nemožno nikde nalézti
ji v žádné ve podobě.