Kdybysi byl žebrák opuštěný
nemajecí srdce v šírém světě,
nemajecí střechy v bouřné noci
a já stála na vrcholu moci,
a já stála slávy na rozkvětě; –
hlava má do oblak povznešena,
září hvězd iné čelo zulíbáno;
kdyby kolem stály řady reků,
u mých nohou spousty růžných vděků –
vše by tobě v oběť bylo dáno! –
Ó jak ráda slétla bych s té výše
dolů k tobě – světlo, žití moje! –
Z růží lásky zbudovala stánek
a z vavřínů lůžko pro tvůj spánek,
korunu bych vetkla v skráně tvoje. –
Čarovný prut bych ti v ruku dala.
Pak bys kázal všemu světu – lidem,
hlásal v blaho příští novou víru,
rozdával jim po svobodě, míru,
řídil osudy všemocným hledem. – –
Chtěla bych pak kvítkem věnce býti
krášlícího tvoje čelo skromné,
byť jsi rozdělil své srdce vřelé,
dařil jím svůj národ, – lidstvo celé –
jen když koutek zbyl by v něm i pro mne.