S radostí pěl bych, drazí, ještě dál,
však osud mi již mlčet velí;
ty slabé struny, jež jsem zladil v zpěv,
se přes příliš již rozechvěly.
Rozechvěly se, – praskly s rachotem,
neb já svou lýru příliš třímal,
nedbaje na to, že v ní ukrytý
pan pater Jezovita dřímal.
Nuž do kouta již s tebou varyto;
snad časem zas tě k zpěvu zladím,
až ďas se bude o mne pokoušet,
tebou snad jeho choutky schladím.