XIV.

Za moře si sedmkráte odletěla vlašťovička čilá, a zpět sedmkráte s křídel bujné jaro darem uronila;

sedmkráte klasy zrály, čeříce se proudem rozhoupaným, a čas, nesa světy, pádil do tajemných končin ořem štvaným.

Žně jsou; v nivách Bartoňových srpy blýští se a kosy zvučí, ženci hemží se a pestří, kolem rozléhá se hlas jich ručí,

ve vzduchu se píseň vlní, za ozvěnou letí k borům vzhůru, nebe čisté je jak křišťál, žhavý jasoň pluje po lazuru.

U prostřed niv na palouku rozložitý javor větve chýlí, pod ním studánka, a vedle pozdní pomněnky jí vínek svily,

vínek modrý z rybích oček, jich řad něžný do oblohy zírá, a připoután k stínu země po blankytu nebes touhou zmírá.

K době dospěl den, kdy ptáčci, před parnem již v lupeni se skryli, z útulku zas vyletují, a žnec svače odpočívá chvíli.

Na palouku pod javorem u strumenu z drní na sedátku v středu svých dvou synů Bartoň hoví starým údům v stinném chládku;

po boku mu Jan i Václav, před ním na pažiti husté trávy sedí Jella, milá dcera, vedle malý její synek hravý;

dále před zrakoma starce v poli čeleď s ženci dlouhou řadou, a dvě snachy mezi nimi, pyšníce se mládí lepou vnadou,

rozdílejí skývy chleba, kolem nich se vesele vše rojí; zde klas ještě stébla kloní, a tam v těžké snopy již se pojí.

S tichým klidem šedý Bartoň vážně myšlénky své v nitru skládá, a z jich jemných zlatých nitek minulosti pestrý obraz spřádá:

vidí boj svůj, pot a znoje, v upomínce cítí jejich tíhu, strasť a dlouhá utrpení letí před duší mu v rychlém mihu;

za nimi však krokem pevným k vítězství jej vede vytrvání, a teď stáří plné síly stínem útulným se nad ním sklání.

Dávné časy vlní duší, z tůní čerpe paměť přemítavá, a z života bojoviště vstává před ním mnohá postať tmavá;

ale jasoň přítomnosti zpět zahání vidmo chmurných mraků, a co bolného tam bylo, letíc ukrývá se do oblaků.

„Vidím vše, co srdci drahé,“ – vece mezi svými pevným hlasem – „vidím syny, dcery, vnuka, vidím bohatou žeň zlatým klasem,

žírné nivy, luhy, bory, bujnou hojnost, zachované statky, a ten pohled lahodí mně, poutníku jak odpočinek sladký.

Jenom Vojtěch, dcero milá, ještě do kytice plné schází; toužím po něm ve svém štěstí – proč tak dlouho v domov nepřichází?“

„Ještě dnes zde“ – dí mu Jella – „uvidíte z matičky jej Prahy, po práci by okřál s námi, a vás viděl i svůj domov drahý.“

Dořekla, a malý synek, který vedle hrál si v chládku trávy, náhle volá: „táta, táta,“ obraceje očka do dálavy.

Otec syna, bratři bratra poznávají s chotí rozechvělou, a již pílí k příchozímu, jenž je všechny tiskne v náruč vřelou.

Na planině na široké všechno raduje se, jásá, plesá, a ten rozčeřený hlahol zvučnou ozvěnou se vrací z lesa.