XIII.

V náměstí malém horou sopečnou burácí lid a hotuje se k boji; u okna v hejtmanově komnatě Dubský a Jaroš proti sobě stojí.

Ze zraků kramářových vášeň plá, Dubského krásná tvář však sotvy živá s mrazivým bolem ve svém výrazu pod klidem mramorovým bouři skrývá. –

„Daremný odpor“ –Jaroš hněvně dí – „vydej nám vězně, úřadu slož vládu, neb žezlo moci nyní v rukou mých, a jeho tíhu na tvou hlavu kladu.“

„Ničím mně hrozba tvá“ – mu Dubský rce „zuřivý čin tvůj neuhne mne z dráhy, a dokud ve mně krůpěj života, marně se sápou šílené tvé snahy.

Nevydám vězně, nesložím svou moc, a nesmí nikdy chlubit se tvá ústa, slabého že jsi ve prach povalil, že tvá mne pokořila slova pustá.“

„Pohleď tam na divoké zástupy: lomcuje hněv v nich a se k bouři pojí, rukou jen kynu jim a sdrtí tě, vězně-li nevydáš dle vůle mojí!“

„Prázdným mně dýmem každé slovo tvé, prázdným mně dýmem zástupů těch vřava; necouvnu duchem o píď před tebou; krve-li práhneš – zde je moje hlava!“

Hněvem se Jarošova pýří tvář, zuřivé v očích zážeh vášně blýská, k oknům již otevřeným míří krok, otvírá ret a ruku ve pěst stiská,

zástupům kyne mocnou pravicí – v tom břeskných bubnů hlahol pronikavý a vojska odměřený, stejný krok padá jak hromu rachot v bujně davy. –

Zachvěl se Dubský hrůzou v útrobách, k smrti mu zbledla tvář dřív mramorová, žalem se oka zakalila zář, a bolu výron zazněl v tato slova:

„Zaklínám tě při krásných mládí snech, při všem, co velkého v nás ještě zbylo, a ruku s prosbou tklivě k tobě pnu: O zastav příval ten a krve dílo!

Jdi mezi rozpěněných vášní bouř, slovem svým mocným upokoj jich rmuty, a já ti odpuštění slibuji – tobě i všem, jež stih’ by osud krutý.

Svatá jest lidu krev, a běda těm, kteří ji marně cedí svojí vinou; pálit tě bude ohněm na srdci, v dnešním-li boji naši bratři zhynou!“

Zuřivě máchnul Jaroš pravicí, rudě mu planou líce, jindy bledé, do kola mrská zlostně zrakoma, na bradě chvějí se mu vousy šedé:

„Ne moje, tvé to dílo dnešní den, jenž tebe ve prach zdrtí, v popel spálí; pohleď tam v zástupy ty vířivé, jak mezi nimi chmurný muž se valí,

a skříni nesa v pléci shrbené, jako noc černá stoupá, volá k boji. – Otec to tvůj! – Nuž rozkaž pálit v lid, který se kolem něho s hukem rojí!“ –

Nevěří zrakům Dubský, hledí ven, a spatřiv starce s výkřikem ven pádí, kde bubnů rozléhá se víření, a vojska tem se proti lidu řadí.

Blýští se světlým leskem bodáky, dusivý parna žár se vzduchem vlní, mysle se chvějí v tuhém napjetí, krůpěje potu smědé tváře plní.

Zeď proti zdi již stojí úporně, a mezi oběma je prostor malý: na jedné straně kázeň semknutá, na druhé rozpěněných vášní valy.

Jsou jak dvě děsné chmury v blankytu, klikatý blesk jež ve svém lůně nesou – Dubský se jeví mezi oběma, a hrůzou strnulé se ondy třesou.

Poznává syna otec; z ňader zbouřených starci se dere výkřik pronikavý, v němž pojí radosti se zmítání ale i šílenosti osten žhavý.

Leží si oba v těsném náručí, vzdechy se řinou, slza slzu smáčí, a div i úžas jímá zástupy, jež jako hradní val se v sebe tlačí.

„Synu můj, synu drahý,“ – staroch dí – „posýlá bůh tě poslem v chvíli pravou; o stav se bleskem lidu na čelo, plamenným klínem rozplaš chmuru tmavou;

tebe tu zdáme jako spasení, samo tě nebe mocným štítem chrání, k vítězství veď nás činem mohutným, korunu slávy polož do svých skrání.“

„Zanech těch matných slov,“ – rce otci syn – „se mnou pojď v útulného skrytu stíny, mamem jest lichým, co ti Jaroš děl, pohroma srázná stihne jeho činy.

Rci i těm davům svůdně klamaným, k pomstě by nedráždily zbrojné soudy; jdi mezi ně, pros úst svých úpěním, a slovem rozpraš rozkácené proudy.“

Zarydal stařec rykem bolestným, odstrčil syna mocným vzmachem ruky, a hrdě vztýčiv údy shrbené rozrážel prostor šílenými zvuky,

do tlumu lkal: „To není dítě mé!“ – u skříně víko stříštil udeřením, a skvostů hrsť v ní nakupených vzav, mezi je lid a vojsko vrhal s chvěním.

V slunku se blýští démantový lesk; tak jako vodometu trysk tam padá perel a drahokamů jasný třpyt, zlata i skvostů kmitající řada.

Sílený stařec rukou kostnatou pokladů nakupení hází kletá, a vedle něho Hraba s Jarošem do vojska spolně s ním lesk zlata metá,

třepícím hlášení volá v jeho řad, s lidem by spojili svých zbraní sílu; bouřlivým ropotem jim větí dav, a hukem vzývá k společnému dílu. –

Syn vzpíná ruce, otce zaklíná, s úpěním prosí lid ve tlumu hluchém. V tom povel: „Palte!“ – a již výstřely duní a rachotí a třesou vzduchem.

Skácel se staroch s ranou do ňader, Jaroš se vedle v krvi vlastní válí, a Hrabu s pěstí dosud zaťatou černý mrak smrti ve své lůno halí.

Vydechli život spolným skonáním; opodál ale střelou zabloudilou raněný Dubský k smrti zápasí, před ní se bráně života vší sílou.

V prostoru prázdném davům nad hlavou rozprchly ostatní se ostré rány, a zástup mrtvolami zděšený holubic stádem letí na vše strany.

Berňák a jeho chasa stály jen uprostřed vlnobití jako skály, a starci urputnému valem z úst vzdechy a hrozná prokletí se draly.

Bolestně hejtman sténá v komnatě, z útrob se rudé krve proudy valí; držíc mu hlavu rukou bělostnou Jella své oko proudem slzí kalí,

které jak deště vlhké krůpěje padají otci v čelo mramorové. Vedle ní stojí Vojtěch zadumán; dnešní den je mu jako černí snové,

kteří mu duši kolébají v tmách, z nichž marně východ do světla si hledá; v hlavě mu víří šum, a myšlénky plaší krev rudá a tvář sině bledá,

která naň hledí s měkkou tklivostí – nezvyklou, proto bolně dojímavou; jemu se zdá, že z mlhy závoje výčitka kývá naň tou smutnou hlavou,

jakési tajemství že šeptá mu děsné a vábné přec jak vody tůně, v jichž víry chladivé se vrháme, žárem když úpalným nám duše stůně.

Přikouzlen v obličej zří bolesti, jakoby bolesť sama byla lékem, a smutek unylý jak kdyby byl života nejkrásnějším luzným vděkem.

Slza, ten svatý zdroj vše čistící, a přece sám jak démant vezdy čistý, skanula s oka jemu mutného, jak boží rosa kane v spráhlé listy.

Na ruku bílou padá Dubskému, přítulným teplem hřeje jeho duši; zpod řasy oko temné skalené, jehož lesk bolem smrti zápas kruší,

otvírá k junu, k němu obrací; v pohledu tom se radost kmitem line, jako se v mlze šeré večerem paprsku posledního nitka vine.

Ostatní sílou rámě pozdvihá, dceřinu ruku v jinochovu kloní, a, spojiv jejich ruce závětí, života dech již v propast smrti roní.