XIII.

Rozjařený hukot z Radimova stanu v pozdní tmavé noci rozléhá se kol; z plných pohárů a napěněných džbánů hasí odbojníci hněvu pal i bol;

o stůl bijí pěstmi, hřmotně řinčí braní, proti Zábojovi hrozeb mecí vztek. Ponurý jen Radim tiše hlavu sklání a mrak smutku vryl se tváří do vrásek.

Po straně si klímá Neplach trudovitý, cloumá hlavou těžkou, na pleš klade dlaň, buble jazykem a mozek vínem zpitý myšlenek niť motá v rozohněnou skráň.

Kořistí mu padlo víno po táboře, na dno vyprázdněn je mnohý z něho sud; lesknou se mu tváře jako rudá zoře, a kol hlavy krouží vír a kalný rmut.

Do hukotu volá Mnáta mezi druhy, a jak vichor bouří drsný jeho hlas: „Vzhůru Bechovi pout rozbít okov tuhý, aby stejný osud nestihl i nás!

Padneme jak vlci mezi tučné bravy, v spaní pohříženou porubeme stráž, Becha odvedem, a v noci rozloh tmavý od Záboje Radim pluk oddělí náš!“

Těžkým jazykem mu Neplach na to větí: „Tak, tak, brachu Mnáto, dobrý nápad máš... také tak to myslím... nechat nyní kletí... padnout jako vlk a tučnou pobít stráž!“

Ale malý Klen v jich řadě s tváří bledou hlásá odbojníkům pronikavým rtem: „Muži moudrých myslí s rozvahou si vedou, a vždy řečí víc než mlatem dobyl jsem.

S poselstvím mne malým ku franckému dvoru jedenkráte vyslal kníže nebožtík, ale zrádný Durynk přepadl mne v boru, kdy jsem s četou druhů v šeré tmáně vnik’.

Bývalo by marným hájiti se v boji, o životy prosit bylo stydno zas – a tak zbyl mně jazyk, a ten tíhou svojí před hanebnou smrtí vtipně spasil nás.

Durynk jediného nezkřivil nám vlasu, a kdy jeho mluvou řeč jsem pustil naň, pozval mne i druhy k šumivému kvasu, průvod krajem dal a v pochvě schoval braň.

Pravé slovo bylo vždy mně valnou spásou, vítězil jsem jím i u marnivých žen, ani svalů silou ani těla krásou, ale řečí vzal jsem první choť si v plen;

z těch dob čtyři ženy pochoval jsem v rově, a kdy teď má pátá nechtěla mne mít, marnivost jsem její v pravém lapil slově a tím do klece svou sýkorku jsem chyt’.

Proto nechte mečů, nemávejte mlaty, smírně vyjednáme se Zábojem spor; prve nežli ráno slunka paprsk zlatý z mlhy siné tryskne od východních hor,

půjdu k vojvodě a slova půhon hladký hrdost oblomí, by propuštěn byl Bech. Nyní dejte oudům odpočinek krátký, by nás křepké ovál jitra svěží dech!“

Jazykem mu těžkým Neplach na to větí: „Tak, tak, brachu Klene... není žádný spěch... také tak to myslím... nechat nyní kletí... řádně nejprv dopít a pak na pelech.“

Hlahol rozléhá se hukotu a vřavy, ve chomolu vířném vstává Vlastibor, do chundelů dlouhých visí vlas mu plavý, v líci šrámatém a v oku plane vzdor.

Má jen pravé rámě, neboť levou ruku medvěd usáp’ mu, kdy v horách s ním se rval, nyní mlat jen nosí místo střel a luku – jako kov je tvrdý těla každý sval.

Dvíhá pravici a máchnuv o stůl v desku kácí chmelovinou naplněný džbán, v Klena metá z očí zážeh rudých blesků a jak strže příval hlasem hučí v stan:

„Hoj, ty spratku bledý s hada retem křivým, malý jako syslík, plachý jako myš, žes mou holubici slovem mámil lstivým a ji vylákal jsi do brlohu v skrýš,

za to, až se z vojny navrátíme domů, v Orlice tě hodím rozpěněný vír, tam kde nejvíc ječí peřej v skalním lomu, aby hejno žab a raků mělo žír.

Ale nyní radím, nech si tlach svůj planý, jedy nakažlivé neplij v rozhovor, sice pohladím tě dlaní s pravé strany, že tvé vlastní ženy nepozná tě zor.

A teď vzhůru, braši, kvapným hurtem k dílu: vrhněme se branně na Záboje v stan, spoutejme a svažme hrdou jeho sílu, prv než chrabrý Bech nám padne k smrti sklán!“

Jazykem mu těžkým na to Neplach větí: „Věru, Vlastibore, ze všech řečí těch nejlepší tvá rada... proto honem, děti, hoďme Klena žabám, dřív než umře Bech!“

Rozkypěly hněvem odbojníků tlumy, rozvášněné paže tasí mečů hrot. Radim probouzí se z těžké, trudné dumy, vráskovitou dlaní stírá lící pot,

stana kyne rukou, zrakem velitele tlumí zápal žhavý, krotí vášní vznět, na mohutné čelo chmurný mrak se stele a slov kázeň hlásá pánovitý ret:

„Ustaňte! Má noc svá svatosvatá práva, pod ochranou nebes dříme její klid; nad spícími bůh sám černým mlatem mává, nad jich skrání drží zlatohvězdný štít.

Věkožizných bohů na své hříšné hlavy nevolejte pomstu v pohrom hrozný čas; radu dá nám zory ranní zákmit smavý – jděte spat a nechte hodů šumný kvas!“

Burný tichne vír pod mocným žezlem ducha, poslouchá ho vše, jen vzpurný Vlastibor zlostně dlaní drsnou knír si rve a cuchá – ale jde i on a krotí zpupný vzdor.

Neplach cosi brouká hledě na poháry, na jazyku motá Bech se mu a Klen, níž a níže na stůl kloní leb se starý a zor mžouravý se hrouží v tvrdý sen.

Siná mlha východ v šeré hávy halí, ještě nevytryskl jarý slunka svit, ale po pláni juž tlumů šum se valí, ve tlupách se hemží po táboře lid;

změtený jich šemor rozléhá se v dáli jako ráno v oule bzukot čilých včel, které ždají dne, by křídla rozepialy a po nivách květů hromadily pel.

Pod oblohou Záboj před plachtami stanu jako tmavá hlubáň tají v sobě rmut, družina kol trčí v rozložitém lánu a Bech v její středu stojí v pouta skut.

Před vojvodou Hodka roní proseb hlasy; dívčí tělo kryje bílé řízy šat, kolem hlavy vlají rozpuštěné vlasy a slz teče proud přes tváře luzných vnad.

Zachmuřený Záboj hněv má v žhavém oku, k prosbám dceřiným dí rozhorlený ret: „Odpustit chci, dívko, odbojnému soku a dát svobody mu zlatou volnost zpět,

jestli přede mnou se skloní do pokory, bude na kolenách prosit o život. Ve prach zdeptat musím tvrdých šíjí vzdory, zlomit nekázně a zvůle zhoubný hrot!“

V Hodčině se oku kmitne záblesk jarý, otce před Zábojův vede přísný zor. Posupně Bech kráčí jak lev pouště starý, jehož do pout jali v tmavé sluji hor;

jde se pokořit, však oka zážeh rudý odpor slovu klade, jež chce hlásat ret; vzhůru nese hlavu, hrdě přímí údy, jak by velet šel, ne k prachu klonit hřbet.

Na zem vrhá se. Tu polních rohů zvuky ladným rozvlněním dují ve prostor; s poselstvím Klen jede v Zábojovy pluky a s ním malé čety přidružený sbor.

S koně slézá Klen a stana k vojevodě větí, co mu Radim v ústa položil: „Dnes před zory svitem ve hromadné shodě oddělili jsme svých vojů valný díl,

a v ten okamih, kdy promlouvám tu k tobě, druhý tábor nám juž k chlumu rozbit jest a v něm branný lid, jenž ku poroby mdlobě nepokloní hlav pod krvavou tvou pěst.

Kletbou vlastní viny zlomena tvá síla, probodán tvůj štít, meč ve dví rozlomen; ruka nedokoná velikého díla, které rozepředl včerejší ti den.

Ale v moci tvé je zaceliti ránu: propusť Becha nám, a oddělený sbor k tobě zpět se vrátí, potupnou smyv hanu, a tak stlumen bude vády černý mor.

Nepustíš-li Becha na smířlivou shodu, vojevodou bude Radim, mocný kmet, žezlo odejmuto tvému bude rodu a vrch naplní se tvých i našich běd.

Před věhlasu tvého soud tu prosbu kladu: svol a rozvaděným učiň svatý klid. Nad osudem země nyní třímáš vládu, v rukou držíš její budoucnosti štít;

srdce nakloň k prosbě, zachraň nás i sebe, duchem smířlivým kroť vášní vír i hněv, potři Franků tlum, jenž tuk i krev nám střebe, a spoj celý národ pod svou korouhev!“

Líce Zábojovo vzplálo rudým hněvem; hledí na Becha, zrak metá jisker žár, jak by chtěl mu dýku vnořit v boku levém a veň vetnouti mu smrti ostrý spár.

Klen ždá odpovědi; ticho jako v hrobě, z prachu pozdvíhá se pokořený lech, dme a vlní se mu zloba po útrobě a řeč varem kypí na plamenných rtech:

„V hloub mně duše stydno, že jsem sklonil k prachu šíji před tebou, bych srdce pokořil; dýmem tvůj mně hněv, a sám teď v chabém strachu kleslým srdcem vážíš tíhu mojich sil!“

Děl, a řetězem, jenž údy spíná těla, zpupně cloumá, řinčí, jak by střásti chtěl hanbu potupy, co na čele mu tkvěla, a s ní studu žeh i pokoření žel.

Kol úst Zábojových trhlo divým ruchem; kyne družině, a ruky prudký vzmach dolů znamení jim hrozné kreslí vzduchem, – a juž Bechova se hlava válí v prach;

k nohám Klenovým se kulí porubána, za ní padá trup a z něho prýští krev; v povětří se kmitá ještě meče rána a zpět v dav se noří kata náhlý zjev.

Výkřik a zas ticho; hrůza mysle jímá, v uděšených tvářích vryt jest ztuhlý žas. Záboj brvy supí, v shromáždění hřímá a jak z přívalu zní mocný jeho hlas:

„Viz tu hlavu v prachu kouleti se, Klene, a jak odpověď mou Radimu ji nes; rci mu, že i za ním stejný trest se žene, kterým zrádný Bech tu mrtvým trupem kles’!“

Děl, a do stanu se vrací rychlým krokem, mizí před zrakoma jako chmurný mrak. Klen se dívá na trup vytřeštěným okem, v údech rozechvěných cítí strachu tlak

a nic neodvětiv na kůň hupkem vsedá, s družinou se dává v cvalu kvapný hon; ořům pod kopyty prach se dme a zvedá, vůkol rozléhá se Hodčin pláč a ston.

S rozpuštěným vlasem klesá na mrtvolu, lomí rukama, kvil duje v plný ret, slzy jako perly z tůně vírných bolů hojným prýští zdrojem, rosí tváře květ.

Vedle Haranta se Kruvoj tlačí stranou; krůpěje dvě velké visí na řasách, lesknou se a s víček na ruce mu kanou, kde se křivých šrámů pestří rudý nach.

Jako by se styděl, drsnou dlaní stírá, co mu trysklo z ňader, prolomilo led; vráskovitou rukou velký oštěp svírá a dí soudruhu, s ním v houf se noře zpět:

„Věř mně, brachu, že jsou slzy nakažlivy, kdy je pláče dívka, jako tato jest; sám jsem včera viděl, že jak oheň živý Franky žíhala a rubala jim klest.

Ale otec její jako smok byl divý: samé uskoky a váda, klam a lest, samé obmysly a pletich tajné spády – a tak mrtev padl vinou vlastní zrady!“

Hlad a hrůza bledá zuří na Tuhani; kolem leží Záboj, v pasti svírá hrad; Brunhilda se marně s druhy statně brání a děs vyzáblý i smrti chmurný chlad

k stísněnému srdci sahá černou dlaní, žárem v mozku rejdí myšlenek jí chvat, a dnes spásy radu nezrodí-li v roji, potupně se vzdát neb padnout musí v boji.

S Isanrichem starým mladý Lambert stráží vedle sebe stojí valů na hradbách; oba hledí v dálku, držíce luk v paži, a zrak bloudí tam, kde větrů ostrý tah

valící se dýmy nad táborem sráží. Mlaská Isanrich a rukou zlostně mach mrzutě dí druhu: „Tam je oběd všady, a nám drštka píská, bachor tančí hlady.

Koně, psy a kočky, ropuchy a krysy, ba i netopýry zhltal žaludek; poslední myš ráno dojedl jsem z mísy, a teď abych staré řemeny si pek’;

smrti oprátka nám nad hlavami visí, a dnes nepřijde-li odněkud nám lék, v noci přiletí čert pro tě parohatý, na rohách neb vidlech roztrhá ti hnáty!“

Na to Lambert větí: „Nelekám se, brachu, neboť jistou věštbu staré báby mám, že na suché zemi budu beze strachu; ani meč ni šíp ni oprátka neb trám,

ale slané moře, štvané od rarachů, bude hrobem mým, a proto kata dbám, zda jak zralé mouchy popadáte tady – vím, že neleknu zde žízní ani hlady.“

„Juž tě čert má v drápech pro rouhavé řeči, a dnes poletíš s ním večer do pekel; i tvou Brunhildu si spárem chňapne v leči, na hlavě jí zcuchá hrdý kokrhel,

bujně poskakovat za ní bude s péčí, košili s ní svlékne, stáhne řízy běl, s nahou rejdováka zakřepčí si spolu a pak kopytem ji kopne na pec dolů.“

„V peklo nevěřím, a ďábel parohatý, toť jsi ty, ba věru, pravý satanáš. Ale jsou-li milé tvé ti křivé hnáty, nelaj Brunhildě a slova lépe važ,

sice pošimrám tě, počechrám ti šaty, klackem přistřihnu ti pěkně na rubáš, že se převalíš jak na trávníku žába, kdy ji v ranní rose najde vetchá bába.“

„Hubou nejektej tu, floutku holobradý, a že Brunhilda jak jedovatý plaz svíjí ohonem se hadím v uzel zrady, na to, vychrtlá ty kryso, z pochvy tas.

Já bych nejraději čertici tu zády k trámu přivázal za její dlouhý vlas a dal upálit ji za pekelné čáry, jimiž Gadofreda lapla v dračí spáry.“

Odhazují luky, meče chvatně tasí a jdou proti sobě; řinčí braně sek, planou jiskry v oku, hněv se na rtech kvasí, a kdy oba jímá vášně vzpurný vztek,

Brunhilda se jeví s houfem družné chasy hradu na valech a za ní Vernar rek. Volá velitelka: „Chlapi, nechte sporu – vrah že útok chystá, hleďte do táboru!“

Paže klesají, zrak obou v dálku těká, v ležení jak hemží nepřátel se dav. Ale Isanricha vid ten nepoleká, i dí velitelce zpupným čelem vstav:

„Hlad je pánem mým, ne ty, jež marně čeká spásy od těch, co se na tvůj věsí háv. Pohan teď se najed’ tučné skopoviny, a my proti němu jsme jak matné stíny!“

„S hradeb odbojníka vrzte dolů hlavou!“ bouří velitelky rozvášněný hlas. Neždá Isanrich, sám dvíhá ocel žhavou, žene zuřivě se po ní v náhlý ráz,

napřahá se, míří nad skráň její pravou a řve jako běs: „To vetkni ve svůj vlas a jak odměnu si nechej za své čáry, jimiž Gadofreda lapla’s v dračí spáry!“

Hbitým mihem točí Brunhilda se stranou, rychle tasí meč, a prv než přispěl druh, odbojníka sama mrštně pádnou ranou klade na zem trupem; letí z něho duch

a krev valí se a řine rudou branou. Skočí Lambert k němu jako střely ruch, nohou kope trup a hnusně zkrvácený střemhlav kácí dolů s valů hradní stěny.

Brunhildě žár nitra okem sálá žhavým; za trupem se dívá rozpálený zrak, jak se řítí v propast pádem kolotavým, a zor těká s valů jako dravý pták.

A hle, k hradbám plíží muž se křovím tmavým, hroutí se a vine jako v řece rak a zhled velitelku ukazuje blánu, s poselstvím že jde, by otevřela bránu.

Puštěn ve tvrz hlásí věsti od Luděka, vítězně že potřen Radimův byl sbor, Vltavy kde voda v labské proudy vtéká, že sem vůdce chvátá jako bystřeň s hor

a že doba spásy je juž nedaleká, jediný jen den by chrabře pod prapor stála posádka a bránila se hladu, s červánky že přijde rychlá pomoc hradu.

Velitelka pyšně chladnou tváří skrývá, jak jí srdce buší, jak v ní bouří krev a jak myšlenek v ní výheň plane divá; v dáli vidí vlát juž spásy korouhev,

novým plápolem hruď sálá náruživá, ret se rozchvívá a z oka blýská hněv. S valů sestupuje, Fritigeru praví a slov proud se dme jak vichru příval dravý:

„Jediný jen den, než vstane ranní zora, ostrým drápům sudby vyrvi jako dar; na dni jediném má visí duše chorá a v něm spása má neb zhouby pustý zmar.

Hle, tam na Záboje pohleď do tábora, k útoku jak řadí valných pluků žár, jenž mne udusí, než večer sletí tmavý – jeden, jeden den jen vyrvi mozku z hlavy!“

Před se Fritiger se dívá chmurným zrakem, duchem pohroužen je v divné dumy sen a hruď mocně dme se černé mysli tlakem; tu zor pozdvíhá jak ze sna probuzen,

i dí temným hlasem: „V tísně víru takém Ludiše a Vanda skýtá spásy den!“ Odmlčel se hledě velitelce v líce, i ta chápe jej a soptí jako lvice:

„Bleskem duší slova projela tvá zlatá – dost vím, dost a jdu, bych vykonala hned!“ Dořekši jak bouře po nádvoří chvátá, v mozku lávy žár a v srdci mráz i led.

Před ní v chvíli malé stojí Vanda jatá vedle Ludiše, jež jako vesny květ k matce tulí se, žal ňader v slzách roní a své hlavy břímě k její srdci kloní.

Okem pronikavým šípy pohrdání lučí Brunhilda a v ňadrech snuje lest, ale pod strachem se duch jí marně brání a ret hrdým slovem hlásá ženám věst:

„Vím, že před Zábojem hrad mne neuchraní, neboť pomocníkem hrozný hlad mu jest. Zahynem-li zde pod rumu ssutinami, v propast bezednou se povalíte s námi.

Já však nechci smrti ani své ni vaší; proto odesílám do tábora vzkaz, aby záhubu, jež nad vámi se vznáší, Záboj odvrátil a spasil mne i vás.

Vzdám mu vás i hrad, jenž troskami mne plaší, ale průchod žádám, by ni jeden vlas nebyl zkřiven mně ni zástupu mých manů – volni opustíme na Tuhani bránu.

K tomu nesvolí-li, co má vůle praví, hlasatel mu dí, že tady na valech před zrakoma jeho srubat dám vám hlavy. Tak i učiním, a smrti černý dech,

prv než vlahá noc se vhalí v závoj tmavý, nad mrtvolou vaší zdmychne žití žeh. Kvapí čas jak blesk – a posel ždaje stojí, s jakou věstí jít má od vás ku Záboji.“

Na rty Brunhildiny krutý úškleb sedá jak hmyz bodavý na plný léta květ; před ní Vanda v poutech zachvěla se bledá, jako by byl nitra dotk’ se smrti led.

Dcera k mateři tvář uzardělou zvedá, ňadra dmou se strachem, úžas poutá hled, i dí úpěnlivě hrůzou bázně jata: „Nechci, máti, umřít pod rukama kata!“

Vanda hlavu kloní; ovál smutek líce, a jak vánek čeří tichou hlubáň vod, dumá chvilinku, tu ale jako lvice, kdy se zdvíhá v poušti na boj o život,

přímí se, žár metá z temné zřítelnice, i dí Brunhildě, jíž kane s čela pot: „Zachráním i sebe, zachráním i dceru – hlav svých nevydáme katu pod sekeru!

Pout mně odejmete břímě svírající, do ruky mně zvučný dejte lesní roh; vstoupím na hradby a dci má lepých lící se mnou vstoupí tam, by zřít ji otec moh’;

rohu zvuk mu zazní; v dáli ve směsici pozná hlahol ten, i přiletí jak noh, a já sama s valů sroním proseb hlasy, by nám s ranní zorou vyšlo slunko spásy!“

Kyne velitelka rukou běloskvoucí a na její povel ocelových pout hbitě odnímají Vandě tíhu žhoucí, pod níž bílých ramen tryská krve proud;

roh jí dávají, a její duše vroucí Ludiši i sobě váží sudby soud. Couvá četná stráž, a obě pevným krokem na valy jdou hradní v smutku přehlubokém.

Nad propastí skalin srázně rozeklanou do oblohy trčí hradu pevný val; Vanda duje v roh, a v pláň, kde ohně planou, zvuky s větrem plují se strmících skal

a jak báje v mysl Zábojovi tanou. V čele houfů valných s oře hledí v dál, odkud zvuk se nese po boru a keři a jak sladký sen se v jeho duchu čeří.

„Tak jen Vanda píseň rohu vdechnout umí,“ volá a juž cválá bez rozvahy tam, odkud k němu hudba sladkým vanem šumí. Dojel k hradní rokli, plné srázných jam,

nesen na vlnách svých vzpomínek i dumy, a vznět jeho touhy není planý klam, neboť nad úvalem jako na oblaku Vanda s Ludiší se kmitá jeho zraku.

Rozpuštěný vlas a roucha bílé řasy třepetavě dmou se ve vlnitý vzduch. Záboje choť vidí, tichnou rohu hlasy a ret její mocně volá k němu v luh:

„Poslyš, muži můj, ty zdroji toužné spásy! Co ti nyní volám v roztoužený sluch, to se vryj ti v ňadra jako pečeť žhavá, pod níž v kov se proměň srdce tvého láva...

Nelítostně zuří divá dravost hladu mezi Franků houfem v obležených zdech, a juž ubránit jim déle nelze hradu. Od Brunhildy vzkaz ti letí na mých rtech,

abys propustil i ji i manů řadu ze smrtelné pasti hladomoren těch a vzal obě nás i Tuhaň za odměnu jako vytouženou, drahou sobě cenu.

Jestli nesvolíš, co Brunhilda ti praví, druhý vzkaz ti nesu, že tu na valech před zrakoma tvýma dá nám srubat hlavy, aby bledolící smrti černý dech,

prv než vlahá noc se vhalí v závoj tmavý, nad našimi trupy zdmych’ nám žití žeh... Záboji můj drahý, sladká touho moje, tak se svíjeti má duch tvůj v mukách boje!

Hleď, zde pelouch je těch jedovatých hadů! Nenávisti mé a mého záští hrot pomstou míří k jejich záhubě a pádu a plá mocněji v mé hrudi nad život!

Cítím smrti dech a podlých činů zradu... Padni Brunhilda i tlupa jejích rot, ať se nenávist má jejich zhoubou zkojí – a já v propast chci se vrhnout s dcerou svojí!

Pomsti mne i dceř své rekovnosti činem; my před hrozným bojem spasíme tě dnes a radš dobrovolně vlastní rukou zhynem, aby mocný duch tvůj chabě nepokles’.

Hle, v tvé objetí juž jdeme smrti stínem, jdeme v náruč tvou jak na bujarý ples, vrháme se střemhlav s hradeb do propasti – bozi, smilujtež se nad tebou i vlastí!“

Zvukem jásavým tak Vanda volá dolů, Záboji šle s hradeb strašné věsti hlas, v rámě jímá dceru, pohrouženou v bolu, a s ní vrhnout chce se v strmý valů sráz.

K Ludiši jak listu na rozchvělém stvolu chladnou rukou sahá bledé hrůzy mráz. „Otče,“ volá, „otče, nechci umřít mladá... zachraň dceru svou, jež strašným strachem strádá!“

Z objetí se matce vine děsem jata, a kdy Brunhilda zří divý zmatek ten, volá many své a s nimi na val chvátá, odkud ozývá se pronikavý sten.

Vanda blížiti se svého vidouc kata hbitou patou kráčí na kraj srázných stěn, k Zábojovi volá, dolů nahýbá se: „Obětuj krev dcery k své i lidu spáse!“

A juž do propasti vrhá se i padá. Ve vzduchu se kmitá rozpuštěný vlas, roucho řasnaté i bílých ramen vnada. Ňadra dívčina proniká hrůzy žas;

zrakem pekelným se na ni šklebí zrada. Za mateří spěchá v strmý valů sráz a veň chce se vrhnout, ale mocnou paží klesá uchvácena rukou četných stráží.

Strašný výkřik dme se z hrudi Zábojovy; před ním leží Vandin roztříštěný trup, řinoucí krev rudá brotí lupen křoví a ten hrozný pohled jako dravý sup

ostrým spárem v ňadrech bol rozrývá nový. Ale Brunhilda svůj pevně třímá lup, hledí se hradeb, kde Záboj klesá žalem, i v dol hlasem mocným volá nad úvalem:

„Pohleď na dýku, jež v pěsti mé se kmitá, jak ji nad hrudí tvé dcery pozdvíhám a jak v rukou mých se život její zmítá... Ze rtů tvých i svou i její spásu ždám;

jestli nevyřkneš ji, hle, ta dýka hbitá ostřím probrodí se k srdce hlubinám. Buďto propusť mne a dceru vezmi darem, aneb její krev a život padne zmarem!“

Záboj zachvěl se a hněv i bol mu v hrudi jako žhavých mečův ostrý hrot je vryt; k činu ukrutnému vášně změt jej pudí, hučí duše vír a štve jej zlosti cit,

by krev dceřinu vlil pomstě do osudí. Ale v ňader temno vniká lásky kmit, kdy hlas úpěnlivý slyší vzlykat s valů: „Spas mne, otče, zachraň pohříženou v žalu!“

Za Zábojem Ctibor s udatnými druhy věren vojevodě pod hrad přikvapil, a kdy vidí dívku jatou v smrti kruhy, k její lkání pojí i své prosby díl,

otce objímá a boj v něm nítí tuhý... V otci lásky bol nad hněvem zvítězil, i dí Ctiboru slz utíraje vláhu: „Dceru zachráním, dám uniknouti vrahu!“

Jun tu jásavě ta slova hřímá k hradu, záchvěv radosti mu plane ve zracích. Bylať Ludiše mu zasnoubena zmladu, a květ krásy teď naň jarní vůní dých’;

oko roztoužené hledí v její vnadu, blahé naděje mu v nitru kmitá mih, že mu touha dávná vstane ověnčena a že lepá dívka bude jeho žena.

Hrdá Brunhilda na valech v nitru plesá, i dí Fritigeru halíc tváře v chlad: „Stoupá hvězda má a Zábojova klesá! Za jediný výkřik, jednou slzou jat

vozu mému vrh’ svůj osud pod kolesa, prodal slávu svou i čest i život snad. Nyní slabý duch ten pod bolem se zmítá – rychlý čin jej sklátí, ruka zchvátí hbitá.

Do tenat jej vlákám, poléku mu sítě, a mých úkladů-li podaří se lest, bude v moci naší při červánků svitě a nám zachráněny budou hrad i čest.

V křovích u studánky zálohu dej skrytě, Vandy mrtvolu tam k vodě rozkaž nést, a kdy smlouvu budem tam si přísahati, přikvapí tvůj lid a zklamaného schvátí.“

Pod Tuhaní hradem níže do planiny prostírá se malý, zelenavý luh; ku hradebním valům les jej vroubí stíny k hoření se straně vina v polokruh

a mláz jedlová chvoj tmavou se skaliny kolébá a noří ve proudivý vzduch; slunko podzimní mdlým paprskem se kmitá a vran stádo černé po obloze lítá.

Na pokraji lesa svěží pramen živý studánkou se prýští mezi jedlí mláz; rusalky tu sídlo; tu své činí divy, tu při svitu luny češe dlouhý vlas

a tu její dech vždy vane milostivý. Lid sem obět nosí i svých proseb hlas, hromady tu slaví i své bujné hody a je svatým místem zdroj ten čisté vody.

K šeru večera juž den se valně kloní, strumenem se vine zřídla jarý tok, a dnes mutným hlasem vlnka vlnku honí. Jako ku poctě sem k vodám zrádný sok

mrtvou Vandu snes’ a v chlad ji stínů cloní. Sem i Brunhilda svůj namířila krok, u ní Ludiše se bolem rozechvívá a svých tváří bledost v bílých dlaních skrývá.

Vernar doprovází velitelku svoji a s ním po boku jí sličný Meginfred; stojí neklidni a v trapném nepokoji k smlouvě vojevodu ždají ve svůj střed.

A hle, přijíždí juž, oděn lesklou zbrojí, v nitru rozechvěn a v smutné tváři bled; po boku mu jedou Lubor se Ctiborem a žrec Luban vedle s tichým, truchlým zorem.

V luhu stanuli na valný dostřel luku, a sám Luban kráčí k zdroji jasných vod, kde se proplétají husté větve buků, k Brunhildě kmet míří vetchých nohou chod,

vztahuje k ní hrdě vráskovitou ruku, zve a zaklíná ji na smrt, na život, aby přisáhla, jak velí svaté řády, že slib vyplní bez úskokův a zrady.

Přísahou se klnou rety Brunhildiny; volá nebesa i černých pekel svět, boha, lidi, ďábla, ba i mrtvých stíny, volá na sebe hrom blesku, spoustu běd,

že jen pravdu dí a dotvrdí ji činy. Naslouchá jí klidně Luban, vetchý děd, a kdy vyřkla vše, kmet volá vojevodu, který pílí plnit umluvenou shodu.

Druzi jedou s ním; rek sestupuje s oře, kráčí k strumenu jak bouře temný mrak; každý krok mu těžkým přívalem je hoře, jež naň spoustou pohrom sype chmurný tlak,

hruď v něm tlumí ducha, svírá ku pokoře; pod břemenem bolu stoupá jako vrak a jde k Brunhildě, jež v chvějném srdce tluku lstivě vítá jej a podává mu ruku.

Chladným pokynutím vojevoda větí, a kdy přísahou slib nově dotvrzen, hledí k mrtvé Vandě, hledí ku dítěti a v sluch vrývá se mu pronikavý sten,

který z retů dcery žalným lkáním letí. Dívku Brunhilda jak drahocený plen béře za rámě, i do náručí reku vede odměnou své přísahy a vděků.

Třímá Záboj dceř jak vítězství to celé, které zbylo mu po bouře pohromách. U strumene Vanda, kde se lupen stele, leží v zeleni a krve rudý nach

rmutem k žalu budí srdce rozechvělé. S Ludiší jde otec, kde je zdroje svah, a ten pohled hrozný milované ženy jako jedů hrot je k hrudi namířený.

S tváří nakloněnou stojí u mrtvoly; v oko mohutně se tlačí slzí tok a proud hořký valem smývá ňader boly. Číhá Brunhilda naň jako divý smok,

který ukrývá se v jeskyň tmavé doly, a kdy postřehá, že hrdý její sok pohroužen je v žal, tu pokynutím ruky ze zálohy budí nastražené pluky.

Jako náhlý příval letních krupobití z jedlového mlází Fritigerův sbor chvatně od zadu se na vojvodu řítí, a prv nežli Záboj nachýlený zor

může pozdvihnout, juž svazů tuhou sítí poutá jej a kácí na zem vrahů mor, suje se naň vzad a reka rukou lstivou v lanech stahuje jak zvěř a kořist divou.

Lubor tasí meč a Ctibor mává mlatem, ale tiskne oba vrahů tlupa zpět, jež se na ne strašným vyřítila chvatem. S oštěpem se hrne sličný Meginfred,

a kdy oba s oři v kruhu spiati klatém vidí valící se spoustu náhlých běd, bodají v běh koně, sekou zrádnou chasu a cval ořů nese v tábor jejich spásu.

Záboj jako lev, na něhož poléčili, v okovů se svíjí hrozných bolestech; v hněvu divokém napíná svalů síly, aby přerval pouta, jejichž palný žeh

hlodá do údův a zatíná se v žíly. Ale marný znoj – jen retů hrozný vzdech bolest hlubokou ve výkřik žalný vkládá: „Vizte, bohové, jak vítězí tu zrada!“

Po napětí tichne; klidným duchem strádá a v hloub ňader tiskne rozbouřený cit. S tajnou hrůzou na něj hledí Franků řada a i před spoutaným strach má branný lid.

Ale v Brunhildinu vírnou hruď se vkrádá nepokoje změt a rudých činů styd; volá posupně na voje nakupené a v hrad se Zábojem rot se tlupa žene.

Vedle něho dcera k zemi nachýlená shýbá se jak vichrem podlomený květ, oko dolů kloní, tichá je jak pěna a jen v nitru hlodá žhavých bolů jed.

Chýlí hlavu rek a sudby náhlá změna srdce něhy citům, lásky slovům ret zamyká a ducha zbrojí do poroby – Záboj v pouta spiatý mlčí jako hroby.

Rychle stoupají po cesty prudkém svahu a všem velitelka hbitě kráčí vzad; zrakem ponurým se před se dívá v dráhu, hruď ji ohněm pálí, jako by byl had

tajným uštknutím se vnořil k její blahu; kradmo pohlíží na vojevodu v řad, tmavé brvy supí, k spěchu popohání, a juž brána hradní zavírá se za ní.

Slunko zapadá do černých dálných borů, obloha se halí v rudý červánek; Lubor se Ctiborem pádí do táboru, hrozným rykem křičí, chrlí hrdel jek,

bijí na poplach a hrnoucích se sborů čety vnímají, jak zrádně jat byl rek. Hněvem hučí dav a jako vlnobití duní repotem a do zbraně se řítí.

Harant divě mečem nad hlavami mává, ukazuje tam, kde v šeru trčí hrad; za ním rozhukaných vojů příval vstává a jich spousta hučí jako vodopád,

jehož po skalinách drsných šumná vřava s jekotem se valí ve propasti chlad. „Vzhůru na Tuhaň!“ kol šemor mocných ryků k nebi rozléhá se z nachlumených šiků.

Kruvoj rudne zlostí, v prstech sápe kníry, do pravice drsné tiskne těžký mlat, vida valný voj a chrabré bohatýry jako prudký vichor do řadů se hnát,

škube sebou, trhá, jako by chtěl štíry, již ho pokousali, s těla setřásat, za uchem se drbe a v šum volá pluku: „Jitra vyčkejme, teď marná bouř je hluků!“

Tlum ho neslyší a hledí k Horazdovi, který do útoku strojí vojů dav, v čelo staví se a mohutnými slovy plamen na temena vírných metá hlav:

„Zhoubným ohněm vrahům rozžehneme krovy, podpálíme hrad, ať noci černý háv zrudne plápolem a zžíře lid ten klatý – žebříky sem, zápal, berany a mlaty!

Pochodní žár vzhůru! Bohové mne slyší, jak před jejich tváří klnu se zde vám, že tu ženu lítou, lapnu-li ji v skrýši, jako běsnou fenu kopím probodám,

upálím jak došek v ulepené chýši aneb pověsím na javorový trám! Žeňte k útoku, ať na Tuhani brány před úprkem naším rozletí se v strany!“

Z hrdel tisícerých zuřivý jek šumí, zástupy se valí, otřásá se vzduch, hučí, rachotí a víří bojů tlumy, planou pochodně a rudý žárů pruh

odráží se svitem o vůkolní chlumy; pod návalem duní širý noční luh, a co duši má a živo po táboře, rozhučelo se jak rozvlněné moře.

A kdy semknuti v řad chtí se hrnout k předu, koňských dupotů tu slyšet mocný cval; jízdná letí stráž a – hrozno ku pohledu – na útěku kvapném za ní opodál

Neplach, Vlastibor i Klen a jemu v sledu malý jezdců houf, jenž s nimi v běh se dal, Radimových vojů hrstka poplašená prchá úprkem a pod ranami stená.

Pádí mezi řady Neplach trudovitý, jme se hlásiti, že Radim v bitvě pad’, že voj poražený, hodiv braň i štíty, rozutekl se jak hejno ptačích stád,

ku Tuhani v patách jim že Luděk hbitý cválá na koních, a dřív než noci chlad mlhy závoj tmavý rozestele kolem, vrah že položí se proti nim tu polem.

Seřaděné voje úžas jímá bledý; nářku, kvílení a hněvu trpký vzlyk s repotem se mísí v náhlý příval bědy; jedni slzy roní, druhých vzpurný ryk

volá Horazda, by poslal na výzvědy, zda juž chvatem blíží Luděkův se šik. Změtem zástupu se pláně vlní širá, hrůzou poražen je sám duch bohatýra;

okamih je Horazd jako v omráčení, ale prořítiv se volá v pluků vír: „Hřímá bohů hněv, v strast naději nám mění, s nebe na týmě nám sype žhavý pýr!

Vykoupení více pro Záboje není, na věky je ztracen velký bohatýr; jedinou nám spásou ve semknutém řadu rychle k horám couvnout za nočního chladu!“

A kdy ustupovat velí Horazd tlumu, hle, tam na obzoru v temných stínů bor Franků voj se sune k porostlému chlumu. Vid ten hrozným strachem padá na tábor,

zmítají se houfy, hučí v děsném šumu; úžas úchvatný jak nakažlivý mor jímá zástupy a vír jich rozpoutaný rozmyká se, běží, prchá na vše strany.

Jako kdy se vichr od hor dálných vznese, kolotá a letí přes pláně a luh, zdvíhá prach, zem zrývá, pádí v strašném plese, stromy poráží, dům kácí, víří v kruh –

tak děs rozmetává, uchvacuje, třese voje Horazdovy v běhu divý ruch, k útěku je nítí, hrůzu rozdmychává a kol rozléhá se prchajících vřava.

Marně Horazd volá, marně Harant zuří, marně Jaroslav je žene v pevný šik, marně duní Hronův hlas a povel tuří – tlum jich neslyší a slepé bázně ryk

rozchvátaným proudem v hučných vlnách bouří. Rozprchly se voje, než Frank v bor byl vnik’; jako divá stáda pádí nával pluků a v tmu rozléhá se jekot plachých zvuků.

Stojí Brunhilda a s valů na Tuhani prchajících vojů slyší hřmotný šum; hledí v dálavu, jak po široké pláni v mlhách večerních se hemží Franků tlum,

pochodně jich vidí, slyší řinkot braní a zří, jak se tam, kde pozdvíhá se chlum, zástupové hrnou, plamen rozžíhají, a jak prapory jich třepetavě vlají.

Žár a bujná radost oudy rozechvívá; ohně roznítiti káže na hradbách; šlehavý jich plápol jako výheň živá šíří po krajině záře rudý nach,

a kol Brunhilda se hrdým zrakem dívá. – Ale Záboj spoután ve sklepení tmách v sudby své i země hroznou propast zírá – a sám bol mu v prsou mrazu chladem zmírá.