XII.

Po bitvě noc mračná křídla rozepiala a do šera tmí se širopustý hvozd, v jehož chmurný stín se tulí chata malá. Čarodějku Klimku vyštvala sem zlost,

jež jí v starých prsou jako oheň pálá. Sedí u krbu, a vedle chorý host na lupení měkkém poraněný leží, a pes velký, černý po boku jej střeží.

Na ohništi plamen chvějným kmitem hoří, k stropu dým se dme a rudý ohně svit pableskem se ve tvář Jaroslavu noří, který, utek vrahům, našel v chatě skryt

a lék blahodějný ránám svým a hoři. Šťav a bylin vláha v bol mu kane klid a sám ducha trud se ukonejšil v míru, ana čarodějka hlásá bohatýru:

„Zázračnou má sílu bejlí mé a šťáva: rány hojí těla, krotí srdce strach, ba i mrtvý trup zpět ku životu vstává. S vyšehradské skály svrh’ mne ondy vrah;

ve vír Vltavin mne jala tůně tmavá, poraněné tělo brotil krve nach, vymrštěná střela provrtala oudy a v hrob černý rvaly šumivé mne proudy.

Polomrtvá k břehu dovlekla jsem hnáty, kde mne známý rybák našel ve mdlobách; milosrdím jat mne dovlek’ do mé chaty, a tam, pohroužena v bolu jako v snách,

na rány jsem kladla léků poklad zlatý; hojivé mé bejlí konejšivých vláh zacelilo jemně úrazů mých hanu, prv něž pětkrát luna vjela v noční bránu.

A kdy otevřela oko z chmur jsem k jasu, staré chaty práh jsem opustila hned; mocný duch, jenž chrání od dávných mne časů, tajemnou mne rukou v jiné luhy ved’

mezi hvozdů tmavých velebu a krásu; bdí i nade mnou i tebou jeho hled, pod jeho jsi krovem, on ti rukou mojí zhojí tíhu ran a palčivý bol zkojí.

Juna jako ty já synem milým zvala; ruměné měl líce, rusý dlouhý vlas, a kam kročil, zněla dívek za ním chvála. Zardousil ho vrah, a mně zbyl hněv a žas,

kterým ve mně srdce jako výhní sálá. Po dlouhé však trýzni přišel pomsty kvas, a ty přísahej mně díkem za mé péče, Brunhildu že zhladíš břitkým hrotem meče!“

Oko srší náhle zlostí jedovatou, zchřadlou tváří drhá upomínky vznět, útrpnost i city ve vzteku se matou, vře i kypí hněv, a běsný hlásá ret:

„Vyřkni přísahu mně velkou, mocnou, svatou, sic ti místo léku v rány kápnu jed, neboť v rukou svých tvou mocně třímám spásu a smrt se životem u tvého spí pasu!“

Neždá odvetu a rukou zkostnatělou sahá na hřadu, kde černý kohout spal, krk mu podřezává a krev jeho vřelou cedí v nádobu a v ohně žhavý pal

kropí, leje volně vláhu rudě ztmělou, obnažených ramen dvíhá scvrklý sval, šedým chvěje vlasem, volá Jaroslavu: „Přísahej, sic vydám Moraně tvou hlavu!“

Jatý bohatýr děl přísahu jí svatou, dřív že nespočine ruka ani duch, pokud Brunhildinu nezbodá hruď klatou. A kdy vyřk’ ta slova, v tmavý noci luh

rozléhá se dupot před tajemnou chatou. Bohatýra leká nenadálý ruch; ale Klimka dí mu chlácholivá slova: „Přítel to, neb pes můj klidně drápy chová.“

V jizbu chrabrá Hodka kročí v lesku braně, a kdy Jaroslavův padl na ni zrak, ruměnec mu pokryl bledou tvář i skráně, a i líce dívky jeví něhy znak.

Mocnou ruku láska položila na ně, juné nitro cítí měkký její tlak, a v pout vábných kouzlo spiala srdce obě jako na keři dvé poupat v jarní době.

Hlaholí mu děva hlasem sladké něhy, ana kouzelnice dumá nad ohněm: „Pohroužena v hoři dala jsem se v běhy zachránit ti život a své blaho v něm.

Tebe opět mám, však děsných kleteb šlehy bouřlivý hněv bohů mrská českou zem, a klid po vítězném boji všem nám sladký rozkypěným vzdmul se vírem v nové zmatky.

Po táboře našem zuří bouřné sváry, které rozdmýchal můj vlastní otec Bech. Kdy byl dělen lup, vťal hněv mu v ňadra spáry a jak plamen soptil na vzedmutých rtech,

až jej k míru svedly valné plenu dary. Ale rozbojů hned jiných nítil žeh v radě bohatýrů proti Zábojovi stavě vůle vzdory vášnivými slovy.

Chrabrý Záboj velí, jak se dechem zory zarumění jitro, Tuhaň obléhat a kol položiti polem naše sbory. Horlivou jeť touhou jarý duch mu jat,

a tak něhou stůně jako láskou chorý, aby Vandu choť i dceru lepých vnad vybavil z pout vazby, v kterých tamo svírá Brunhilda je hrdá k hanbě bohatýra.

Mysl Becha vzpurná proti jeho vládě v honbu za Luděkem jitrem chce se dát; z toho různice a váda v reků radě, jitření a bouře, svár a vzpoury had.

Hněvem šlehá Záboj, o mrzké dí zradě, hrdě hlavu pne, své moci tyčí řád. Ale s otcem je i Klen i Mnáta hbitý, Radim, Vlastibor a Neplach trudovitý.

Vůli vojevody druzí podrobeni věrně drží k němu jako pevný štít; tak vír bouře roste, jako var se pění a rve do proudů i houfů branný lid,

který, nestálý, se jako oblak mění. Dvojím hořem jata žal svůj letím skrýt, v šíř i dál tě hledám, nalézám tě tady, krví zbrocený ty sokole můj mladý.

Bolná předtucha jak šelmy dráp mou duši proniká i jitří žal můj v útrobách, vítězství že naše zmaří se a zkruší a že slávy den nám zdeptán bude v prach.

Trosky pokryjí nás, a mé nitro tuší, na věky že věků ve propasti tmách pohlceno bude slunko vlasti naší, nad níž dravým spárem vraží sup se vznáší.

Opusťme tu zemi, na niž hněv se bohů strží hromonosných mraků položil, a v luh cizích končin veďme bludnou nohu. Tam, kde na severu chrabrých Srbů díl

rovinou se kyprou tulí pod oblohu a kde bujnost niv proud labský stuhou svil, kraj znám luzné krásy; útulek ten sladký v ráj nám promění krov malé, skromné chatky.

Něhou řeka šplouná a běh vlnky hravý o břeh láme rejů mihotavý chod; vůkol na zeleni kypré, měkké trávy vzdušnou nohou víly tančí chorovod,

kdy svit v noční mhu tká měsíc prokmitavý a taj háje noří ze snivých se vod. Poletíme tam – tam srdce polovinu nechala jsem v lípy milovábném stínu!“

Posupným se okem Klimka dívá na ni, vraští vrásky víc a sípá hněvu rmut: „Vari, poběhlice! Přísaha jej chrání, aby nepojal ho marnivý tvůj blud.

V zemi zůstane, až Brunhildu svou braní probodne a pomstí mého srdce trud. Spoj se s ním, a láskou hruď-li tvá je vzňata, přísahy jak on mně vyřkni slova svatá!

Ani cek mi v odpor, sic tě od mé chaty ostrým chrupem vyštve černý zde můj pes, před nímž nechrání ni meč ni kovu pláty. Pak ti uvařím, co šotek mně byl snes’,

aby pohrd’ tebou holoubek tvůj zlatý!“ U krbu tak syčí babice jak běs, v nádobě var míchá, hadím okem svítí a pes vedle vrčí, an hněv babin cítí.

Dívka uztrnulá jedovatým zrakem stojí nepohnutě, proniká ji strach; maně přísahá pod chvějné bázně tlakem jako pohroužena ve mátohy snách.

Klimka jasní tváře při pohledu takém, a kdy v líci dívčím vidí studu nach, nasinalé rety do výsměchu šklebí, Hodce hladí skráň a pokyvuje lebí,

v rány Jaroslava nové kane šťávy, a rek z lože vstává, jako by byl zmlád’. Na koně se vyhoup’, který v rose trávy před chatou se pásl v noční vláhy chlad,

s dívkou do táboru přes pruh lesa tmavý jede zádumčiv a divnou strázní jat. Ostrý van mu věje v duši těžké dumy, a hvozd černý větrem kolébaný šumí.

Stany rozbity jsou po daleké pláni, ve tmu noční blýská strážných ohňů svit; nebes obloha se klene temnou bání jako věčných bohů neproniklý štít,

v který marně buší duch svou lidskou braní; v mraků plachtách kmitá hvězdic tichý klid; ale jek a huk vstal vichrem po táboře, letí po luhu a duní jako moře.

V bouře vlnách šumných Záboj, hněvem rudý, supí černé brvy, chmuří orlí zrak, čelo dme a rety vášnivými pudy vrou a kypí varem, bouří do oblak:

„V týla vaše vryju jako rádlo v hrudy vůle své a práva neúprosný znak; v hrdé šíje vložím železnou vám ruku, setnu toporem hrb kostrbatých suků,

krví naučím vás moci poslouchati, kterou sami dali do rukou jste mých. Ruka má je zákon, vůle právem platí, smrtí krutou trestám každé vzpoury pych.

Nad našimi hrdly dosud meč se klátí, který v rámě vrahům vtisk’ váš věčný hřích, že se mezi sebou jako vlci rvete a svou zpupnou zvůli svobodou si zvete!“

Děl a na bok rukou sahá k meče kovu; oko jiskrou srší, v tváři sálá žár. Ztichli vůkol muži k vojevody slovu a jen šemorem se přitlumeným svár

mezi odbojníků tlupou nítí znovu. Radim rozdmychuje vzpurných vášní var, a ten starý kmen na vrchu skalní stěny volá na Záboje vichrem rozkacený:

„Franků mečem hrozíš a sám jako oni nad hlavami třímáš krvavý nám mlat; před zákony jen se šíje naše kloní, a tenť zděděný je dědů svatý řád,

že štít rovnosti nás před tvou zvůlí cloní. Pro svou dceř a choť chceš obléhati hrad, i tak blaho země šlapeš hrdou patou a jen vlastní zisk a chtíč ti rozum matou.

Jitřenka jak vstane, v hony za Luděkem úprkem se dáme dobít Franků tlum, a boj záhladný před vrahů lačným vztekem zachrání nám vlasti rozrušeny dům;

pomsty naší mlat nám jediným je lékem, dobouřiti musí hřmící jeho šum, a tvé hrozby řeč jak pěny stříkající rozpryskne se v našem neoblomném líci.“...

Kypí nové vlny, duní jekot vřavy, v houfů bouř se jeví s dívkou Jaroslav. Vstává lstivý Bech a rudým hněvem žhavý volá v bohatýrů shromážděný dav:

„Nejsme parobové Zábojovy slávy, dosud volně týmě tyčíme svých hlav. Od čeledi jeho oddělme své pluky – za mnou pojď, kdo zniknout toporné chceš ruky!“

Křičí houf a výská mezi jeho druhy, tábor Zábojův i voj chce opustit. Před Becha se Hodka dere v reků kruhy, v oku stírá slzy uroněný svit

a v ret slova tiskne hoře bol jí tuhý: „Otče, zapuď hněv, v hruď zamkni zloby cit! Nevýslovná žalost proniká mou duší a mé poděšené srdce strachem buší.

Dcera tvá své rámě prosbou k tobě vzpíná: pod krov vlastní neklaď ohně zhoubný žár, aby povalená domu zřícenina nepohřbila mne i tebe v ssutin zmar;

prudkou vášeň kroť, jež v ňadra se ti vtíná, utlum plamen zášti, nerozdmychuj svár a dej ruku mi, bych smírem položila v dlaň ji Zábojovu, jež nám štítem byla!“

Ale na dívku Bech volá rozhněvaný: „Neskuhrej mně v ucho! Roběcí tvůj sten jako děcka nářek marný jest a planý; po šlépějích mých pojď, a já usmířen

smyju v ranní rose potupu své hany... Vzhůru za mnou, bratři, zejtřejší ať den najde křepké nás a chrabré v patách vrahu, bychom mrtvolami vystlali mu dráhu!“

Dí a silou vleče Hodku zlostí rudý; dci se vzpouzí jít a křičí v houfů dav: „Hlasu neslyšte, jenž v těžkých pohrom trudy bez vůdce vás vede a jak plachý brav

pod krvavý topor klade vaše údy a pod jarmo dává týmě slepých hlav. Odříkám se otce, věrna Zábojovi, a vy se mnou sdružte skutky se i slovy!“

Jako střelou s oblak dravý ostříž padá, by v ptač pernatou spár pronikavý vťal, jež se třepetavě nese nade lada – na dceř Bech tak ruky natahuje sval.

Ale Jaroslava síla bujně mladá stane před Hodkou jak štítu branný val, i dí odbojníku před ním dívku chráně: „Marně sápeš se a vztahuješ k ní dlaně!“

Zuří Bech a volá: „Sketo s holou bradou, jehož ruka ženy povalila v prach, odkliď se, sic tebe s nafintěnou vnadou jako třtinu sklátí meče mého vzmach!“

Dí a prudce tasí, rozlícený vádou, a chce na juna se vrhnout jako vrah. Tasí také jun a rozpoutaná zloba ku krvavé seči rozpaluje oba.

V Zábojovu hruď ten pohled hrotem vniká, i dí velitelsky vzhůru drže pěst: „Kdo jste věrni, k zemi srazte odbojníka, skujte do okovů za těžký jej trest,

v poutech železných ať drzé vzpoury pyká!“ – Druzi na Becha se hrnou na tu věst, a ten zuře volá do hučících davů: „Mečem pomozte mé svobodě a právu!“

Kmit se kovů míhá, tasí obě strany, rykem lomozným se dme a vlní vzduch; jako mořské bouře jekot rozpoutaný po táboře šumí valící se ruch

a v něm hrozeb křik a napřažené rány. Pod loskotem vírným duní noční luh a voj váda dělí v nepřátelské hluky, jež si vraždu nesou ze sveřepé ruky.

Na sebe se derou; míhá ve prostoru břitkých mečů lesk i pozdvižený mlat. Tu žrec, šedý Luban, mezi houfy sborů stane jako mrak a strázní hoře jat

těžkým hlasem volá do kypících vzdorů: „Kdo tne první ránu, na věky buď klat, otevři se zem, i sráz jej pohlť tmavý a zrak vyklovej mu černý havran z hlavy!“

Uztrnuly vášně před šedivým kmetem, jako v kámen stojí každý obrácen; klesá těžký mlat i meč pod hřmícím retem, a dál roní Luban žalu bolný sten:

„Vševládný ty bože, který blesku letem z oblak světy děsíš, dubů kácíš kmen, mocný Perune i velký Svantovite, vůle své nám svaté zjevte taje skryté!

Slunko svatožárné dnes kdy na obzoru do krvavých luhů slalo paprsek, na vrcholech chlumu do šerého boru vetché tělo své jsem v bitvy bouři vlek’

a pial k nebi rámě slzy maje v zoru. A hle, lkání mé a tklivý proseb jek, který na perutích letěl pod oblohu, silou pronik’ ňadra věkožizných bohů.

Mocný Svantovit ze sídel v blahém ráji na komoni bílém vyvřel do oblak: štítem potřásá, jenž blesky v sobě tají, hrozný třímá mlat jak hněvu černý znak,

z oka plane žár a kštice vzduchem vlají – tak jej na nebi můj lidský viděl zrak; ihned na útěk se daly voje soků a bůh jako pára mému zmizel oku.“

Div a hrůza jímá uztrnulé davy, visí na kmetu jich dech i sluch i zor, a ret Lubanův dál větí plápolavý: „Padla bouře na vás jako černý mor

a jed otravuje srdce vám i hlavy. Bohové ať sami rozhodnou ten spor, hrad zda obléhat, až nebe zorou vzplane, aneb za Franky hnát máme v jitro ranné.

Vzepnu ramena svá k sídlu věčných bohů, a jich vševládné-li ruky svatý znak v noci znamení nám pošle na oblohu, budeť věkožizných zjevná vůle tak,

stíhati že máme hejno dravých nohů. Znamení to divu odeprou-li však, Tuhaň obléhat, jak velí vojevoda, bude vůle jich a všech nám spolná shoda.“

Věští kmeta rety sotva domluvily, na západě, hle, kde nad obzorem mrak jako černá plachta ku borům se chýlí, v šero noční šlehá rudý blesku drak

a hrom za ním duní, rachotí a kvílí, hlučnou ozvěnou se táhne do oblak. Úžas jímá tlum, a Luban větí sivý: „Vůle bohů těmi zjevna je juž divy!“

Ale Zábojova útroba se zmítá, jako vřídlo tryská z ňader mutný vír; „Zlověští ty kmete, marně lest tvá skrytá ústy na hruď metá řeřavý mně pýr.

Věčných bohů rámě tamo bleskem kmitá, ne by věstilo nám svaté vůle smír, leč by zadunělo hrozbou vaší lebi a vám zahřímalo rudým hněvem v nebi!

Neupustím pídi ode svého práva, bohové jež berou pod ochrany štít. Skujte odbojníka, jehož pýcha dravá k nekázni a vzpouře podněcuje lid!

Prapor vzdoru marně před okem mně mává; zákon vůle mé je pevnou rukou vryt, a kdo rozkazům se slov mých nepokoří, pohřbí hlavu zpupnou v krve rudém moři!“

„Rouhá se!“ tlum křičí v bouři sterých jeků. „Na Becha!“ zas větí hukem druhý dav, a kmet Luban marně ve vln burném vleku rámě vzhůru pne a žalem dere háv.

Ve vzduchu se kříží lesklé meče reků, drnčí pádný kov nad pestrou směsí hlav, a kdy Věstoň otce chrabrou rukou chrání, Hron probode syna ostrokutou braní.

Stříká rudá krev; Bech do okovů jatý zmítá se a řeve jako divý tur; rány mečů řinčí o železné pláty, Luban rve si vlasy, pomoc volá z chmur,

vzduchem třese huk i bouře lomoz klatý a jek změtený se nese v dálný zvůr. K trupu bratrovu vlas Hodka sklání plavý a kol pláč se sestřin vlní pronikavý.

Hle, tu ve vír bouřný z noci šeré pláně Milota se žene, na rtech děsný ryk; letí na koni, krev kalná brotí skráně, oř se pod ním vzpíná v divých skoků smyk,

zrak je vytřeštěn a pode pláty bráně oudy chvějí se jak lupen u osik. V patách za ním pes se velký, černý řítí, vyje jako vlk a v hlavě oko svítí.

Na psu jede baba do chundelů vrytá, honí Milotu, jenž náhle v tábor pad’, tryskem utíká a ve strachu se zmítá. Jezdec cvalem pádí, hučivý kde řad

v bouřnou chumelici divoce se splítá, a v tlum rozvlněný křičí hrůzou jat: „Pomoc! Spáry vtíná Morana mně v hnáty a jak vlkodlak se věsí na mé paty!“

Dí a s oře klesá krví potřísněný, dlouhé prsty vrývá v rozčechraný vlas, křičí, choulí se a na rtech kypí pěny. Veliký pes černý kol se míhá vráz

a na jeho hřbete scvrklá postať ženy jede jako mor a šíří děs a žas; rozléhá se štěkot v noci zášer tmavý, a zjev příšerný hned mizí do dálavy.

Bledou hrůzou trnou rozvášněné tlumy; klesá napřažený k ráně meč i mlat, klid se klade vůkol strachem tajné dumy, dechem vane hrůzy divoděsný chlad

a zrak hledí tam, kde v bouřné noci šumy Morany zjev do tmy unik’ z hlučných řad. Hodky sten a pláč jen rozléhá se v hoři a jak srdce tluk se bolně v ticho noří.

Nad zděšeným houfem Záboj mocně vstává, volá uztrnulým, chmuře orlí zrak: „Odveďte mně Becha! Ráno podle práva krk dá pod sekyru! Rudou krví tak

bude odseknuta vzpouře hrdá hlava a v prach bude zdeptán vzdoru zpupný znak.“ Mračně dí; tlum tlup se sklání do pokory a do noční tmy se rozcházejí sbory.

Ale na psu letí Klímka plání tmavou, v chundelech se třímá za kosmatý hřbet a sten vichoru jí fičí nade hlavou; na západě v dáli rudých blesků let

šlehá po obloze žíhou jasněžhavou a chmur černých s nebe visí mračný změt, jimiž vichřice se potácí i brodí a v ně mocně dme jak v plachty vzdušných lodí.