XII.

Na planině podál města lidu val se rojí na táboře; vlny čeří, dmou se vzhůru, hučí jekem rozbouřené moře,

které každou chvíli stoupá, neboť ze všech stran se hrnou davy, jako pěnící se příboj, jako horských bystřin příval dravý.

V bujné směsi hledí spurně smědé tváře slunkem opálené, různých krajů šat se pestří, vše se kolácí a vírem žene,

ruka ruku vřele tiskne, družně vítají se sterá ústa, v jeden huk se pojí hlasy, a jich nával každým mihem zrůstá.

Přišel z hojně plodných rovin tváří hladce okrouhlých lid jarý, a, že vždy mu žízeň družkou, vezou za ním chmele valné dary;

přišel lid, jenž v horách bydlí, kostnatý a rozervaných lící, vyschly jako jeho hruda, řeči jako vichor hlaholící;

přišel lid i z krajin zadních: sousedem mu Němec, půdou skály, ale v postavách jich znáti, od věků že na stráži tam stály.

Mluva jich, toť zdroj je čistý, který ze skal prýště v úval chvátá, a jak zlatý poklad je jim řeč ta naše mučednictvím svatá.

Na koni i pěšky hrnou z blízka, z daleka se zástupové, všechno vře a z tlačenice stále vyvírají tváře nové.

Ze všech ale nejvýš Bělka trčí jako věž těch bujných davů; slunce do hněda ho zžehlo, šedá čapka kryje černou hlavu,

v uchu kroužek se mu klátí, holý krk má, prsa jako z mědi, pléce tura, rámě z žuly, v černých řas dvé žhavých očí hledí.

Samson přezděli mu vůkol; ač se nikdy se lvy nepotýkal, medvěda přec hravě skrotil, a jím jako kořistí svou smýkal,

na soupeřů sbor když v hádce vyštval dravce mědvědář jsa spitý – povalil jej Bělka silák, stejně odvážný jak zručně hbitý.

Ale muž, jenž dravce krotí, holubičí mysl má jak dítě, ač mu havran černý osud přines života hned na úsvitě.

Sirotou se rodil v chatě; záhy vyštván v bouřlivých vln valy za výdělkem hnal se, maje na zádech svůj celý statek malý.

Slyšel Baltu vlny hřmící, viděl v Moskvě zlaté báně chrámů, Hispanie ladným děvám lesk vykládal skleněného krámu,

žasl na úpatí hory, k nebesům jež chrlí žhoucí lávu, v Palestiny svatém městě vnořil v směs se poutnického davu,

růžence jim dotýkané prodával jak památky skvost blahý, viděl cedry Libanonu, v Nilu smýval prach své dlouhé dráhy.

Z dědiny byl, odkud lidé z hor svých v dálavu se hrnou valem, a z nichž, kdo jen málo prožil, každý viděl aspoň Jerusalém.

Ale tulka šírým světem skrovného mu nezhojnila statku, a v té honbě po výdělku sotvy zachránil svou milou chatku,

z jejíž útulného skrytu jen teď mezi Němce se sklem bývá, neboť obchod je mu v krvi, k němuž pudí jej vždy mysl živá.

Z dob těch, kdy se vrátil domů, hněv mu srdce bouří, ňadra svírá; jemu zdá se, křivd že tolik nemá na povrchu země šírá,

nakupeno co jich horou v naší vlasti trčí k nebi vzhůru, a těch křivd všech příval cítí na prsou jak hroznou noční můru.

Na tábor dnes za ním přišli z jeho dědiny co zbylo lidí, a v jich kruhu jako věž jich ruky pokynem je Bělka řídí.

Řeč má, hlavou pokyvuje, zlostně se mu klátí kroužek v uchu, a hlas jeho jako vichr bouří do vln spleteného ruchu.

O Turcích tam vypravuje cosi dlouze na pažitě holém, s hněvem stálý refrain zvučí: „Aby čert to vzal již všechno kolem.“

V středu Samson žezlo třímá; v pravém křídle malý Svatoň zase vrtí se jak na vřeteně, praví o daních tam mladé chase,

otáčí se na vše strany, rukama rozkládá kolem těla, až mu šosy odletují, namáháním pot se řine s čela.

Jazyk jako meč má břitký, jako louč je hubený a suchý, každá žilka, každá kůstka hraje v něm jak struna hnaná v ruchy.

Zlá to huba, nevázaná, na světě nic po chuti jí není, ba i obrazy a sochy svatých podle umu svého cení. –

Tam je kanduš příliš pestrý, jako meloun nepřístojná hlava, onde ruka jako sochor, ten zas oko má jak šelma dravá.

Ale pichlavý svůj jazyk bodá nejvíc v daní dlouhou řadu, jakoby jich milliony sídlem vrtaly mu v týlo zadu.

Nemá sobě rovně vůkol, prvním daleko je mistrem v řeči, jenom statná jeho Běta předčí v jazyku ho hbité seči;

vždycky proto před ní mlčí, tichý je jak utajená pěna – ale dnes má huba hody, sedíť na modlitbách doma žena.

V levém křídle Březováci – krásný lid, a každý z nich tak vzrostem jako jasan u potoka ve své síle, ve svém vděku prostém.

Hrdé hlavy, tvrdé pěstě, v tvářích vzdor a spurnost dumně hraje, rychlí, vášnivi jsou, prudcí, za hněvem jim náhlý čin hned zraje.

Dědina jich jako tábor, v němž se vojsko rozložilo polem, a kam přijdou, bitva jista, proto zjev jich strach vždy množí kolem:

a když nejdou do ciziny, mezi sebou včil se potýkají. – Bez křiku tam vedle sebe klidně stojí, jako stromy v háji.

Vévodí jim Berňák starý; šírá plece, nachýlená k předu, postať statná, zavalitá, jiskry srší ze sivého hledu,

na čele a v tváři snědé metanina vrásek nekonečná, a v jich spletenině hrubé příkrou stráží stojí hrozba sečná:

na rtu ret je přitisknutý, znát, že hřímá, ale nemluvívá; hlava nakloněná v stranu, na prsa proud šedých vousů splývá.

S obličejem skaboněným jako balvan v zemi zaryt čeká; zevně skamenělý poklid, ale bouře nával v nitru těká. –

Sedmdesát let již věku k zemi tlačí bedra mu a hlavu, ale hravě tíž tu nese, a vždy na čele svých kráčí davů.

Sousedem mu býval Arnold, a když s oním věkopomným jarem svoboda přilétla drahá. a krev rozbujněla zlatým darem,

první k Praze Berňák spěchal, za ním hrnuli se druzí valem; ale mladých orlů stádo do žalářů černých padlo s žalem,

Vězněn byl, a když pak puštěn vyšel z dusivých a tmavých chladů, vzdor a hněv mu vyryl ve tvář hlubokých těch vrásek dlouhou řadu,

žhavá láva stvrdla v kámen, v ňadra vryla zlosť se zarputilá; málo slov jen, ale v činech kypěla vždy msta a hněvu síla.

Měli rodáci jej vůdcem; kolem něho četná chasa mladá sporně s ním je Jarošova, a čin násilný v své hrudi spřádá.

Na planiny druhém konci mladý les chlad rozprostírá mile, a tam s Vítem ukryt v houšti Jaroš čeká, až mu přijde chvíle.

Vedle něho staroch Dubský se svou skříní rozložil se v mechu; němě sedí, jenom občas slyšet výroň jeho těžkých vzdechů.

Příboj nový v břehy bije, vlny znovu rozbouřené hučí – na táboře starý Žanta pozdvih’ mezi lidem hlas svůj ručí;

vypravuje, jak byl vězen, přes noc týrán celou do svítání, až ho reka bez úhony volně pustili po dlouhém lání;

vypravuje v potu tváři, jak ho semo nesly přímo nohy, na vlastní jak oči viděl, že byl zatknut Bartoň přeubohý,

na tábor když s dědinou svou a se dvěma syny mířil z boru; s bodáky je obklopili, a pak v město vedli bez odporu.

Zvěsti ty jak přívalové bouří vichornou se v moře kladou, kypícího hněvu vlny v jekotu se valí šumnou řadou.

Ale Žanta splniv úkol libuje si v dnešního dne díle; kabát maje přehozený černou čapkou strká sem tam v týle;

jako mučedník si vede, spokojeným okem kolem zírá, a svou dýmku nacpav krátkou vážně kráčí krokem bohatýra.

V okamžik ten Jaroš bledý tlačí v návaly se rozpěněné, a po boku jeho Hraba klátě nikaina se k předu ženu.

Kyne družině své Berňák, a ta klidná, jak stroj pohyblivá v kruhy kupí se, a hradbou obejímá oba jak zeď živá.

V tvrdé pevnosti té středu Jaroš hbitým skokem na kůň sedá; tichne hřmící kolem příboj, z dáli jen se ještě hlahol zvedá,

ale také ten jíž klesá, zmítaných vln bouře opadává, zvolna v hladinu se čeří, k hlavě mihá se a tiskne hlava.

Parné dusivé je ticho. dech se maně tají, oko těká, každý šepot slyšet z tlumu, jenž jak skamenělý příval čeká.

Náhle Jaroš mává rukou, a hned hřímá hlasem tura mlada; málo slov, vsak každé bleskem s mraků v hlubiny těch davů padá,

a v jich ňadrech ohlas budí, větící mu stojazyčným zvukem; málo slov a málo mihů, a zas bouře příboj vstává hukem,

celý tábor s temných tůní duní jako hromu rachocení: „Vzhůru rozlámati pouta, osvobodit vězně bez prodlení.“

Lavina jak všedrtící. tak se zástupové v město valí; stená udupaná půda, a prach do oblakův obzor halí.