XII.

Zem pološerné ráno vítala, a na nebesích smál se věčný den, jenž z útrpnosti k duchu lidskému lže oku velké nebes klenutí,

a modrý konec jeho myšlenkám. Duch poznal nebeský ten žert a klam, a setřev barvu s nebes sklepení, je zastřel velkým, černým závojem,

a upevnil naň slunko s hvězdami. Však od té doby smutný, zadumčivý jest, neb nezná konce ve svých myšlenkách, kde odpočal by umdlen v letu svém,

a okřál oko barvou naděje. Zem pološerné ráno vítala, a zastřevši se sama v mlhy plášť, tak strhaný a vetchý, otřený,

jak temný oděv nuzných žebrákův, i nebes den svým hadrem pokryla, chtíc proti nebi válčit nuzotou. A slunko přikované na nebi

v své pohodě se na to dívalo, a oděvši se v žebrácký ten šat, jej světlem, bytostí svou prodchnulo, že skvěl se v barvách, v záři velebné,

jak koruna a oděv královský. – Zem’ nemůž’ snésti toho pohledu, a nové vojsko k nebi vysílá, jež hodno té své bídné mateře

jest ošumělé, temné, zedrané. Chmur vojsko vítězí svou nuzotou, a šedivá jest celá obloha, jak posypaná temným popelem.

Tak nebo naše žebrácké jak zem’, a věčně smutné, šedé, kající, jen almužnou nás daříc úsměvem. Což div, že jiné nebe tvoříme,

je v oko milenek svých kladouce. Tam zapomenutí své pijeme, jak mrtvé duše v řece podsvětí, vše opustivše, ospalcův jak dav,

i národ, vlasť i úkon svého života. – Však duše naše nebe musí mít, byť koupila je svojím životem, byť slepiti je byla nucena

svou vlastní krví ze svých zřícenin; tak silná naše touha po nebi. – O nebesa! vy klam i tam i zde! vy snem i v nekonečném všemmíru,

i snem v tom malém očku dívky mé! A přece rádi sníme v klamu tom, si vytvořivše vlastních světův ráj, jejž plníme pak svými anděli.

Což div, že duše naše často sní, což div, že duch náš zmucený jest temný, jako dálných pouští noc, vždy dýmem zahalen jsa, zachmuřen.

Když k němu prodere se paprslek, jak s ráje posel světlý v temnou říš’, již od chmur napolo sám temný jest, a světlo jeho pološerem jen,

tak zoufalým a plným tajemství, jak padlý s nebe anděl bez křídel, jak beznadějná touha, věčný boj – tak slabé, umdlené a unylé,

že vzpomínkou mu původ jeho jen. Tak světlo naše pološerem nám, a nebe naše žebrácké jak zem’, a duch náš – bídný obraz hrudy té:

se zmítá, letí v kruhu zakletém, a odsouzen jest míti točen dvé, z nichž jedna v tmu jest hroužena, a druhá k světlu dívá se skrz’ mrak;

a zoufale se točí, pádí v před, jak poraněný pták se zmítaje, tu polovinu k světlu toče vždy, jež prvé v temnu byla tonula,

tím polovičku druhou hrouže v tmu, jež prvé k světlu byla zírala. V svých útrobách tak bolně poraněn, se marně pachtí z noci života,

jak marně v kruh se točí máti zem’. V tom pološerém jitru mlhavém štve Jindřich koně svého ostruhou, a pádí po horách i dolinách,

jak spasit by chtěl cválem duši svou. Však marně pachtí se, by utekl, neb jenž jej v divém letu sleduje, mu v vlastním nitru pustil kořeny. –

Již život ničím jemu není víc’, jen sázkou pouhou v malicherné hře. Tu sázku schválně nechce odhodit, leč prohrá-li ji, lhostejno mu jest.

A sází divě na ten život svůj, a honí takou cestou bělouše, že jeden krok jim může srazit vaz. Vždy žene do svých pustých lesův dál,

a v každém skoku život sázkou jest. Hle! tamo úžlabina hluboká, a srázná, temná, plna tajností, v níž divě ječí potok pěnivý,

jenž střemhlav padá na dně skalnatém, Hop! bělouš zakmitl se v povětří, jak šípkou by byl z luku puštěnou – však břehu nemoh’ celý dostihnout,

jen přední nohy na něj zavěsil, a nemoha se na něm udržet, pad’ dolů v úžlabinu divokou, jsa rozdrcen a roztříštěn již dřív,

než dopadnouti temného moh’ dna. – Jen Jindřich uváz’ za keř ostružin, jenž na pokraji s jiným bejlím rost’ – tak vyhrav život na skok sázený.

A v ústech mruče jakés prokletí, pak jakby smíchem hlasitě si rce: „Ba věru v lásce vždy jest nešťasten, kdo ve hře stálé štěstí má, jak já.“

Rychle k předu pádil zas, přivál s sebou mnohé jaro, mnohé leto, mnohý podzim, mnohým vichrem, mnohým vánkem

přejel po hladině vodní, kde dvou duší hrob byl chladný, a v něm celá věčnost citův. A tím svojím rychlým tryskem

stavěl nad rovem jim pomník, pomník velký, všeobsáhlý, pomník zapomenutí. Pluje labuť nad tím hrobem,

pluje labuť po hladině, plna něhy, lahodností – ach! ta labuť taká krásná!