XI.

Pod úpalem slunka v družném rozhovoru na kamenném náspu Bartoň ve svém dvoru v středu věrném čeledi své četné stojí, jež se kolem něho jako včely rojí.

Junáckých dvé synův o celou tam hlavu statně hrdým čelem z družiny ční davu. „Jasanů stín půlden hlásí, vzhůru děti, koně osedlány, nutno rychle spěti;

tábor dnes jak slunko bude žhavý, bůh jen dej, by vše se spojilo v hlas pravý. K pochodu ves všechnu svolej, Jene, jeď a znamení dej umluvené.“

Tak děl šedý Bartoň, a sám na kůň sedá, an již prach se pod kopyty oře zvedá, na kterém Jan cválá do dědiny. Otec, hledě na jasanů stíny,

s družnou čeledí vyjíždí z brány v žírná pole, zelené své lány. Čas byl, divoká kdy růže uzardělá dechem vůně tichý vánek rozechvěla,

skřivan píseň k obloze nes nad jetelem, a zem celá po polibku nebes vřelém plála v bujném mládí prodechnutá žárem, který do ňader jí jasoň sypal darem.

Všechno veselí se; jenom Bartoň šedý před sebe se mračí, upírá’ své hledy, a v tu bujnou zeleň, jež se čeří kolem, zírá bezradostně s utajeným bolem.

Jakoby tu starosť, jež mu poklid ruší, a mu v ňadrech těká, zmítá jeho duší, napsánu měl v čele, v čelo čapku tlačí. V dědině již stanul; na návsi tři lípy

stínem větví chrání před úpalu šípy, a v jich pochlad milý šíře rozložitý skupil lid se těsně jakby v klubko svitý. Barev pestrota se před zrakoma mihá,

skokem kvapným vlna zvuku druhou stíhá, vřavou propletenou vzduch se třese, chvěje, tak že ptenců zpěvných umlkly v něm reje, a ti opeřenci hnízda opustili,

v bujném lupení jež byli tajně svili. Ale mezi lidem víří to a kvasí, a jak příboj bouřný hučí steré hlasy. Bdělý mužík z města s bodavým tam zrakem,

s okulárem modrým, černým dlouhým frakem na báni jak holub točí se a slídí, tají se a hrbí, mžourá mezi lidi, kolem kol se plíží, natahuje uši –

však mu při tom srdce divnou bázní buší. Nevšímá si nikdo toho hosta v davu, neboť rychtář Martin volá v bujnou vřavu: „Jářku – na tábor jít přísně zakázáno,

z města rychlý posel přišel mně s tím ráno; a kdo přece vkročí v zlopověstná místa, tomu pokuta neb kriminál se chystá.“ – Obořil se na něj Hulek, voják starý:

„K čemu dlouhé klepy, porady a sváry?! Pokutami marně vyhrožují páni, po penězích u nás dávno ani zdání. Vzhůru v tábor, ať se naše právo množí,

ostatek pak staň se svatá vůle boží.“ Děl a bělounkého kouře kotouč hustý z krátké dýmky mocně se mu valil ústy. Jiskrou padla slova jeho v shromáždění:

zástup ve hlaholnou bouř se zmítá, pění, ruka mnohá v pěst se zatíná a svírá, chvěje se a duní ozvěnou zem širá, ve kruté se hrozby mění hlasy steré,

mnohý vzduch se z ňader, mnohá kletba dere. – Jakýs kmet tam náhle prostřed vlnobití zdvihá ruku svou: chtě k lidu promluviti. Vetchý byl ten starý holoubeček sivý,

celým světem byly otecké mu nivy, jako z růžence se jeho život skládá: modliteb a práce dlouhá stejná řada. Boha znal jen, nebe a své tvrdé lány,

do nichž pot a hořké slzy zaorány. Nyní jako ze sna budí bouř jej doby: ostré žihadlo mu nepřátelské zloby probodalo srdce, z něhož tryskly city,

které dřímaly tam ve hlubinách skryty. – Rukou stařec mává, zástup „ticho“ volá, seřadiv se k němu do pestrého kola. „Osmdesáti let těžkých dlouhá řada

v paměti mé upomínek hejno spřádá, pamatuju Francouze a Rusy tady, těžkou robotu a Spurných pánů vlády, vojny tíž i neúrodou pole holá,

ale tolik křivdy, která k nebi volá, v této zemi naší neviděl jsem dosud – bůh sám račiž napravit náš těžký osud. Nesahá můj rozum tam, bych dal vám radu,

ale vroucnou prosbu na srdce vám kladu, byste uposlechli hlasu Bartoňova.“ Vyzněla jak zvonek starcova ta slova, v lidu zašuměla jásotu bouř nová;

obráceno všech je oko na Bartoně, ponurým jenž zrakem chmúrně hledí s koně. „Slyšet tebe chceme!“ – volá shromáždění, a již Bartoň hřímá v mocném rozechvění:

„Vzhůru v tábor! Tisíc srdcí, tisíc duší stejnými tam city s námi vře a buší. V jeden záblesk žhavý spojíme své city, a v svůj osud, který v nebes chmurách skrytý

nad námi se houpá tajeplným mrakem, vrhnem záři světla junáckým svým zrakem. Vzhůru v tábor! Hlas se každý o svá práva, neboť mladý orel náš teď k letu vstává;

svobodné plyň slovo jako větru vání, čin vsak moudrý buď, lid klidný ve svém ždání, a kdo klid poruší, marnou bouři vznítí, na nás jako zrádce pohrom tíhu sřítí.

Jako chleb vezdejší se jen prací daří, tak i právo dobývá se v potu tváři. Vzhůru v tábor! Tisíc srdcí, tisíc duší stejnými tam city s námi vře a buší.“

Sotvy slov těch proudy větry rozevály, an tu, jakby z půdy vyrost’ mužík malý, vedle něho stojí, dlouhou rukou mává a pln bázně bledé do řeči se dává:

„Nedejte se vodit žebráckou tou holí, vraťte k svým se krbům, jdete zpět k své roli, vězte, na buben že přijdou jeho statky, ze dvora že vyhnán bude za čas krátký,

pozlátko že klamné bylo jeho slávou, žebrácká že hůl mu visí nade hlavou.“ Němé podivení ponuré své stíny vrhlo na zástupy, jako závoj viny –

jenom ale na mžik, neboť bouře náhlá černými se mraky nad hlavami stáhla. Vzduchem hlahol třese ve prostoru šírém, a hrozivé křiky duní šumným vírem:

„Vari od Bartoňe! Nedáme ho vzíti!“ – A juž na mužíka pěstěmi se řítí. Ten však unik’ rychle do blízkého boru, a jak pouhá pára zmizel ve prostoru.

Příboj lidu šumí vlnou rozpěněnou, hněv a jarost prudká ku předu ho ženou, prach se zdvihá vzhůru, vše se hrne, valí, a „Kde domov můj“ již slyšeti jest v dáli.