XI.

Vše se rozjelo již po hostině, Jindřich v pokoji svém ještě nespí. Sedí nepohnutě, zrak upírá na zem; zapomněl již na vše kolem sebe,

jeho duch zalétá v ony kraje, ku kterým přirostla duše jeho. Probudí jej z snění jakýs šustot, a jak duch, jenž najednou se zjeví,

stojí před ním jeho střelec Skála s přehozenou dvojkou na rameně. „Hrom v tě, chlape – ústa neodmykej – rozumím ti – též i mou zbraň nabij –

a pak veď mne tiše v ono místo.“ Vysloveno – vykonáno – jdou již. Nad jezerem kmitá se dvé postav, měsíc svítí na sklonku své dráhy,

spěchaje, by ukryl tvář svou v lesy. „Chlape, vidíš oba?“ – „Pane, vidím.“ „Chlape, naměř v oba!“ – „Pane, mířím.“ „Pal!“ – Již rozlehlo se ran dvé kolem,

ozvěnou se táhnouc po skalinách, jako bolná, temná upomínka, delší nežli krátký činu výkon, jako bolná, temná upomínka,

tratící se v dálných pustých lesích. V horské bory zapad’ právě měsíc, jak by v ponurý háv černé noci; kolem rozestřen již rubáš temný,

nad nímž hvězdy kmitají svým světlem, světlem svojím bez ohně a tepla, jako duše bez srdce a citu, jako srdce bez lásky a chladné.

Mlčíce jdou oba rychle vzezřít, zdali dobře střelec v srdce mířil. V bílém šatě Marie tam leží, bez pohybu již – již věčně tichá,

zbrocena jsouc vlastní svojí krví, jež se řine z jejích sněžných ňader. Tělo padlo na zrosenou trávu, tvář tak něžná v samém umírání,

obrácena k obloze jest vzhůru, jako výčitka krutému nebi, ale tichá bez hněvu a vášně. Smrt ji překvapila v okamžení,

když ronila slze ze svých nebes, a když ústa promluviti chtěla: vše jest strastí na té bídné zemi, ba, i rozkoš lásky jest jen bolem.

V černém rouše Vladislav tam leží, zbrocený jsa vlastní svojí krví, jež mu z mohutných se plecí řine. Tělo padlo na křemeny bílé,

které rosí červeň jeho krve. Tvář tak děsná v bolném umírání, obrácena ku zemi jest dolů, jak by posledním svým dechem žití

mrštiti v ni chtěla kletbu svoji. V myšlénce jej překvapila rána, neboť ústa jak by mluvit chtěla: v labyrintě myslí, vášní, citův,

v labyrintě bídných světa činův bez konce u věčném kolotání nalezl jsem malý ostrov lásky, položil v ni účel svého bytí –

a ta láska zas jen labyrintem bez konce u věčném kolotání. „Dobře mířil’s, chlape! svaž je k sobě, přilož kamene kus za závaží,

a pak hoď je spolu do jezera, ať mně věčně věkův nevyplují!“ „Pro bůh pane, Vladislav to, host váš!“ „Hromy nebes – lžeš mně, chlape bídný! –

Pravda! – Konej moje poručení.“ „Pane, pane, dýchá ještě muž ten!“ „Rozkazy mé konej rychle, pravím.“ „Pro bůh pane, muž ten ještě žije!“

„Řekl jsem – a na tom dosti budiž.“ „Nemohu. – Vždyť žije, ty můj bože.“ Vyňal pistolet svůj divý Jindřich, kohoutek natáhl dvojím cvakem,

a pak svému střelci v spánek mířil: „Měj se k práci, sice s nimi půjdeš, ani ďábel z pekla nepomůže.“ „Nemám provaz, ty můj svatý bože.“

„Řemen máš, a rozřež kazajku si, poslední mé k tobě o tom slovo!“ Vykonáno. Zašoumala voda, hází vlnky,

z tichounkého spánku probuzena, na povrchu kmitlo bílé roucho, bílé roucho, sněžné bílé líce, jako labuť, jako mysl něžná

zabloudilá v labyrintě světa, která nalezla již odpočinku. Na povrchu kmitlo černé roucho, černé roucho s bledou temnou tváří,

která naposledy zasténala, jako věčně těkající smutek bez konce u věčném kolotání, v samém umírání strašný, děsný.

A ta máti, velký hrob svých dítek klidně s lícem věčně usmívavým, škraboškou svou vezdy stejně svůdnou, kterou zakrývá svou vnitřní bídu,

přijala je jako dar své lásce, jejíž každý polibek jest smrtí. Bylo ticho – nic se nehýbalo, jenom nebe zrcadlíc se v vodě

zachvělo se ve své nesmírnosti, a ty hvězdy, jež v ní třpytily se, roztříštěny, rozmetány v kousky, jako rozedrané světla hávy,

jako rozškubané nebes mysli. Napřed pán a vzadu sluhu, kráčí, oba vracejí se nazpět domů, onen na zem, tento v nebe hledě.

„Zejtra povíš, kdo se bude tázat, paní ujela že s Vladislavem. Nebudeš-li mlčet, budeš viset. Blesky boží! proklatí ti ptáci,

již to počíná se v hnízdech hýbat. Kdy pak proklatá ta drůbež spí as? Zejtra na hodinu kolem zámku s všemi myslivci kde který koliv

vystřílíš mně zpěvavé to stádo. Hloupé červánky ty, hloupé léto. – Ani noc pořádnou nelze míti. Bělouše mně hned dej osedlati,

a sám vyspi se z té dnešní noci, ať ti snem a pohádkou jen zbude, sice visíš chlape. – Rozumíš mně?“ Ale z chlapa nelze dostat slova,

jenom temným, osmahlým svým lícem hledí vzhůru v pološeré nebe, a co myslí – to sám ďábel neví.