X.

Hlučno bylo v panském zámku; Jindřich pozval dnes své druhy, aby zahnal dlouhou chvíli, a by rozloučil se s nimi,

neboť odjeti chce do Vlach. Celý zámek osvícený; hulákají, vřeští, pijí, žerty tropí, vtipkujíce,

vypravují rekovství svá, skutky udatenství, cnosti; jeden druha obelhává, každý ví, že druhý klame,

a přec všichni Ihou si rádi. Byla šlechta, továrníci, byli staří, byli mladí; kde jen koho znal kdy Jindřich,

pozval k svému stolu, pití. Mnoho veselých jich bylo, mnozí to jen předstírali, a však všichni hulákali,

zalíbiti chtíc se pánu. On sám tichý, zadumčivý, málo mluví, mnoho pije, a když pronese jen slovo,

to tak divě ušklebne se, jakby řečí bodati chtěl, a se zlobil, že to nelze. Vladislav tam vedle něho.

Při podobných veselostech málo kdy Marie byla; nenáviděla těch lidí. A však byli mezi nimi,

již Marii k vůli přišli, koříc’ se jí, pochlebujíc’. S těmi v zvláštní straně zámku tak se baví jako zvykle.

Jindřich od pití již rudý; a tu zvykle k kartám sedá, hraje s vášní s divným štěstím. „Nuž vy páni bratránkové,

strýčkové a kmotříčkové dost již křepili jsme ducha, napájeli prázná srdce, leštili rezavé mozky,

barvíce své nosy, tváře – půjdeme teď na sedání, zahrajem’ si po rytířsku – nebojte se, jenom v karty.

Kdo z vás odvahy má dosti, by se pustil se mnou v půtku, ozvi se a přistup blíže, a však s otevřeným hledím.

První sázku, kterou dávám, bílý komoň, arabská krev. Znáte jej, tu pýchu koní, lepšího král nemá jistě.

Tam kde v úžlabině řeka pod mým zámkem ve propasti pění se a vzpíná, ječí, čekající oběti své,

přeskočí ji, jako šípka, a při tom se neunaví, spěchá dál’, jak mysl letná; často zkoušel jsem ty skoky.

Rychlý jest, jak vichr pouště, s nímž se honil na dostihách; na něm uteci lze srdci, když vás někdy z rána bolí,

předstihne i svědomí vám, když vás někdy večer hryže, na něm utečete ďáblu, když vás láká ve své sítě,

dívkám, když vás podpalují, nudám, když vás vysušují, na něm – ženě upláchnete.“ Vůkol v smích se dali páni,

ale nikdo nechtěl počít, neboť vyžaduje sázka stejně dobrou zase sázku. Díval se jak vítěz kolem:

„Nuž Konrade, bratránku můj, druhu milý z dávných časův, spolu svět jsme probrodili, vím, že někdy srdce bolí,

že tě ďábel často láká, svědomí že někdy hryže, a že zlou máš ženu doma. Bělouše ty potřebuješ,

takého jak v sázku dávám, bys těm zlotám na něm utek’. S dvěma koni přijel’s ku mně, černými jak samo peklo;

ďábel moh’ by s nimi jezdit. Ohniví jak blyskavice, stejní jak dvě vědra vína. Dej je v sázku – jistá výhra.“

„Čert to vezmi – dávám sázku.“ Hráli karty as pět minut, a tak tiše bylo v sále, jak by o duši se hrálo.

„Nuž Konráde, bratránku můj, prohrál’s sázku, vranci moji. Hej pacholci, slyšte rozkaz! Vranníky mně vyvedete

pod okna zde na dvůr dolů, bych je v okamžiku viděl.“ Vyvedli pod okna vrance; vzpínají se, řehcí, pění;

měsíc svítí bledou září, a však jasně, jako oko. Jindřich otevírá okno, dolů hledě na svou kořist.

„Chlapi tiše stůjte s koni – trochu dál od sebe jděte, bych vás rozeznati mohl.“ Padly rány – jedna – druhá –

vraníci se v krvi válí, chlapi křičí: Jesu Kriste! „Nuž Konráde, bratránku můj, zničena jest tvoje sláva;

vyňal jsem si sůl z svých očí.“ „Hoj Jindřichu, bratránku můj, ještě není konec sázce. Čtyry míle mám já domů,

pacholci mne nepotáhnou; bělouše já potřebuji, bych jej zapřáh’ do kočáru, dal se vozit tvojí slávou.

Povoz mám zde, znáš jej také; v sázku dávám za araba.“ Hráli karty as pět minut, a tak tiše bylo v sále,

jakby o duši se hrálo. „Hoj Konráde, bratránku můj, prohrál’s sázku – kočár můj jest. – Hej pacholci, slyšte rozkaz!

Na protější sráz tam k řece vytáhněte kočár pána.“ Na protější sráz tam k řece vytáhnuli kočár pána,

měsíc svítil bledou září, a však jasně, jako oko. Jindřich znova hledí oknem, dívaje se na svou kořist.

„Se skály tam spustit dolů“ – zahřměl hlasem jako perun. Kočár řítí se tu v propast, kterou přeskakuje arab,

nesa pána na svých křídlech. „Nuž Konráde, bratránku můj, zničena jest tvoje sláva; vyňal jsem si sůl z svých očí.

Mrštný arab bude skákat nad tvou utopenou slávou.“ „Hoj Jindřichu, bratránku můj, ještě ani půlnoc není,

ještě není konec hraní. Mám u sebe také kapsu, víš, že vždycky bývá plna. Budiž sázkou na araba.“

„Nechci tvojí kapsy brachu, jiné věci v sázku dávej.“ „Ničehož již nemám tady, co by cenu mohlo míti;

budiž tedy konec sázce.“ „Aj Konráde, bratránku můj, neznáš cnosti našich předkův. Dědek náš, když jednou ve hře

prohrál vše, co u sebe měl, vsadil kopu lidí ve vsi, prohrál je – a splnil slovo. Škoda, že ty časy nejsou;

moh’ bys ještě dále hráti, na araba lidi sázet, neboť věř mně druhu milý, že můj arab má víc’ ceny,

nežli pět kop našich chámů. Nuž, vy páni, hrejme dále!“ Jindřich kolem jako vítěz zíral na zbabělé hosty,

neboť nikdo nechtěl více zkusit štěstí v také půtce. Vladislav, jenž seděl vedle, dosud chladnokrevně hleděl,

nedav ničím v sobě znáti, že jej baví hra neb hosti. A však nyní jiskra v oku vyšlehla plamenem jasným,

jakby v stepích jeho duše byly vichry oheň vzňaly. Na rtech položil se úsměch, a ta jeho řeč, již mluví,

jest tak divná a tak cizí, jako zpěvy z cizích krajův, a však půvabná a luzná. „Zkusit štěstí také já chci.

Když jsem ještě mladším býval, měl jsem ve hře vezdy štěstí, chci je zkusit, zda jest stálé. A však hostitel můj milý

odpustí chudobě mojí, že nemůže dáti v sázku, co má pro každého cenu. Co já ve hru nyní dávám,

velkou cenu má jen pro mne. Škapuléřík jesti zlatý, obrázek v něm posvěcený. Se mnou žil kus žití mého,

přítelem mně zůstav věrným. Dávám-li však nejdražší své, chci, by sázka hostitele stejnou cenu měla u něj.

Dej ten zlatý kroužek s prstu, jejž si dostal k svému sňatku. Tu-li sázku dáš můj milý, budem’ hráti o ty věci.“

Jindřich zbledl na okamžik, překvapen jsa takou řečí; zpamatoval se však rychle, z plna hrdla nutě smíchy:

„Panence tvé v škapuléři, který nosíš na svém srdci, jistě horko od tvé krve; v bystřici se zkoupati chce,

jako sláva Konrádova. Máš mé slovo, že tu pannu schladím vodou nesvěcenou.“ Vzali karty – hráli karty –

a však déle, nežli zvykle, a tak tiše bylo v sále, jakby o duši se hrálo. Dokončili – Jindřich tiše

snímá prsten, dává hostu. Sbledl, stichl, a s ním všichni. Vladislav vzav zlatý prsten, schoval jej, ni slova neřek’.

Všichni byli zaraženi. Z Jindřichových chmurných očí zablesklo se rudým ohněm, jímž si proklestil duch cestu;

otevřel se – peklo vidět, peklo vášní přitlumených, sopky vášní vyhořelých, oheň bez světla a dýmu.

Blesk ten platil Vladislavu; měřily se obou zraky; jeden šlehal bleskem, ohněm, druhý pevně, klidně hleděl,

a tak jasně zíral v propast, až to peklo otřáslo se, trhlo sebou, hřmělo ústy: „Vezmi čert si zlatý kroužek!

a však brachu, není konec, zejtra budem’ dále hráti, spravíme se – doufám jisté.“ – Při tom tak se zasmál divě,

až se stěny otřásaly. Jeden druha neporazil, a však již si rozuměli: nenávisti šlebná propast

na věky je rozdělila. Jindřich dále soptí ohně: „Aj vy pane kmotře Petře, zábava dnes jaksi vázne;

vy jste jako dobrý pastýř, jenž vždy dobře umí držet pohromadě svoje stádo, a dá k beranům vždy ovce,

nechutným myšlenkám soli, spláchlým duším trochu vtipu, prázným uším trochu zpěvu. Beřte měchy na to uhlí,

ať z něj trochu jisker vzletí; zalejte je více vínem, ono lépe bude hořet. Hejda chlapi, víno lejte!“

Sluhové zas víno lejí, jež se perlí ve křišťálech, spoutaný jak oheň kypíc; každý hasil plamen ohněm.

Kmotr Petr chválořečil: „Zrálo tam, kde bujněj’ plane oko nebes, věčné slunko, kde i bujněj’ krev probíhá,

kde i více srdce cítí, ohnivěji mysl vzlétá, pestřeji i země květe, kde vše hřeje ohněm, teplem,

kde i mysl vášnivější, a čin rychlý za ním spěje, kde vše vře a pálí, kypí, života chtíc’ užít krátkost.

A to víno, božské víno, má i oheň nebes, země, má i krev i teplo, srdce, vzlétnou mysl s vášní bujnou –

všechny vlastnosti svých krajin. Svatý duch to tam z těch končin, jenž k nám v bečkách putovává; v podobě plamenův jasných

vstupuje v nás omrzelé, bojácné a zimořivé; jazykův dar udílí nám, – po tatarsku mluvíváme –

apoštoly lásky činí, – vespolek se milujeme, objímáme, kde co máme. – Nedbáme již na svět tento,

kde jen chmel se rodí sprostý; toužíme tam do těch rájův, kde duch svatý má svůj domov. Hoj, ať žije učitel náš,

jenž nás učil po tři léta. a teď z svojich rajských sklepův posílá nám ducha svého spoutaného v bečkách, láhvích,

bychom kuráž dostávali na pohanky s židovkami.“ Hurrah! zahřmělo to v sále, až se stěny otřásaly.

Kmotr Petr pokračoval: „Slib nám, drahý učiteli, že vždy mezi svými žáky dlíti budeš do skonání.

Založ církev – já jsem Petr, kolem tebe stádo ovcí – vše, co k církvi potřebuješ.“ Jindřich v plamenech se koupá,

hněv se váží s veselostí; vzpomínkám svým pustil uzdu: „Aj vy bratři v duchu, křestu, maličko a uzříte mne,

maličko a neuzříte. A však máte Petra za mne, jenž mně milovaným kmotrem; tomu dávám klíče sklepa,

koho tamo v něj chce pustit, budiž puštěn s mojí vůlí. Večeře dnes poslední to; dokud nevrátím se zpátky,

na památku moji čiňte.“ Každý hasil plamen ohněm. „Oko dosud střízlivo jest! Nemáš nic Jindřichu bratře,

čím bys opojil též ono?“ „Nic Konrade bratranče můj, než ten pohled z mého zámku; přistup blíže, otevř okno,

pohleď v nebe, pohleď v zemi, a zrak jestli neopiješ pohledem tím nevídaným, nemáš smrtelníka oko.“

Luna stoji v prostřed nebe, jakby uprostřed své slávy; sype svoje stříbro na zem’, jako kouzelná svá slova,

z nichž duchové povstávají, jako ženichové k svatbě. K nevěstám se plíží tajně, k milým dítkám matky země,

z nenadání polibí je, berou k tanci, křepčí, skáčí, letí vzduchem, unášejí, v obzoru se ztrácejíce;

vánek hraje k tomu píseň. Matka země pláče šumem, jenž tam teskní dole v borech, pláče hukem řeky divé,

jež se valí po údolí, vzdychá dechem luzných kvítek, naplňujíc vůní prostor. Nebe s zemí ve spojení,

jako ženich s nevěstou svou; snoubí se a vdávají se. – „Opera to kouzelná jest, drama, hudba, zpěv i balet;

dobře zpívají i hrají, dobře tančí, malby pěkné, a též úprava jest vkusná. Koho máme vyvolati,

komu tleskat, chvála vzdáti?“ „Vypískáme lunu cudnou, že tak vnadná a tak dalná; není horších krásek v světě,

jako cudných, upejpavých.“ „Vypískáme baletnice, že jsou suchy, jako louče, abstraktní a plny mlhy,

a co hmatati se nedá, nemá pro mne žádné ceny.“ „Vypískáme zemi naši, že jen skučí, stále vzdychá,

pořád plna jenom žele, starostí a smutku, pláče, a že nudí stálým stezkem.“ „Ba to staré haraburdí

zasluhuje vypískání – mizerná to komedie!“ „Ne, ne, ne! musíme tleskat; krásná jest to operetka,

schválně pro nás udělaná, pro nás lidi vyšších kruhův, tak as jako na zakázku.“ Jedni pro a druzí kontra,

pískot, tleskot v celém sále, vřava rozléhá se v dálce. Jindřicha hra taká baví, nadšen tleská a pak praví:

„Rozluštím vám otázku tu, zdali chválit, zdali hanět. Jako profesor vám pravím: celá tato komedie

buď již v noci a neb ve dne má jen estetickou cenu, a však prázdna jest vší pravdy, a moralky kouska nemá.

Kdo z vás věří v katechismus, kámen mudrcův kdo hledá, vypíská tu operetku. Kdo však rád má víno, dívky,

rád se koupá ve rozkoších, ducha, smysly opojuje, koho baví život, krása, bude tleskat, nadšen tleskat.

Teď chci tleskat, pískat zejtra.“ Ze všech stran se tleskot řine, ani nikdo neví komu, zdali komedii chválí,

a neb tleská Jindřichovi, který vybízí teď k zpěvu: „Zazpívej nám Zdeňku milý, ať vše smysly opojíme.“

Zpívá Zdeněk svoji píseň: „Mně svět velkým pivovárem, kde se vaří, zpívá, pije, kde vše kypí bujným žárem,

člověk u kotle vždy žije. Chaso palte, ať to hoří, ať svět ohněm zaplavíme, nápoj při něm uvaříme,

vždyť nás žízeň svírá, moří. Toulala se duše světů po veškerých země koutech, lapivše ji v jejím květu,

svázanou teď máme v poutech. Jak se bouří, jak se pění, v jiskru, oheň, plamen mění. Duchu dejte světa duši,

ať vše vzplane, ať vše buší. Chaso palte, ať to hoří, plameny šlehají jasné, však se kotel jednou zboří,

a ten oheň pod ním zhasne. Miserere zaštěbetaj’, do staré nás pece vmetaj’, a tam budem dlouho hníti,

než zas vzkvetem v polní kvítí“ Zkončiv píseň, hned zas volá: „Balladu chci vypravovat, z rytíře jak chlup se stane,

z rytíře, jenž dvorním radou. Ballada to budoucnosti, truchlivá a velmi smutná, ovšem trošku dlouhanánská,

a však přece poslouchejte, že to dlouhé nereptejte, vezmouce si naučení, že nic v světě stálé není,

že se všechno divně plete na tom božím tmavém světě.“ „Umřel, umíráčkem zvoní; v chladný rov jej nyní kladou.

Vyschly žíly, v kterých někdy paragrafy probíhaly, bujníce mu v ňádrech, v srdci. Mozek hnije s instrukcemi,

jimiž prosák’, jako houba; stejný osud jazyk sdílí. Hvězdy na výložkách hasnou, červi dávají se do nich,

jako luza rebelantská, jíž nic není posvátného. Nevděčný svět raduje se, a i přátelé se těší,

místa že postoupil druhým. – A i ukrutné to nebe těší se nad jeho smrtí; slunce radostně se šklebí,

za mraky se dívá světlé, rádo jsouc, že umřel člověk, jenž jím dlouho dal se hřáti, a přec nikdy neohřál se,

na nějž svítilo půl věku, nejsouc s to jej osvítiti. Příroda ta velká máti sobě majíc svěřeného

přeškvařívá vše, co v něm jest: uniformu, nos i tělo. Přeškvařivši celého jej, tvoří z něho tvary nové,

novou uniformu dává, nový život udílí mu, a on změněn v polní kvítko, kopřivou na hrobě stkví se,

něžnou, libou kopřivenkou vedle plotu hřbitovního. – Opět žije, opět bujní, opět zírá v nebes slunko,

jak by se mu smáti chtěla, že zde marný úkon hraje. – V krásné letní odpoledne, když tak slunce bujným žárem

hází s nebe zemi oheň, kopřiva má monolog svůj: „Aj ty slunko, aj slunečko, marně, mamě plahočíš se,

marně běháš kolem země Špelunky jsou lidské mozky, tmavé jako samo peklo: svit tvůj tam se neprodere.

Moře ledu lidská srdce, studená, jak smrti ruka, jež je drží ve své moci: nezahřeješ, neroztopíš.

Nech to divné, zimné plémě, na kopřivy sviť jen, hřej je, ony vděčny, ony bujny obracejí zrak svůj k tobě.“

Monolog to z dlouhé chvíle, jaká svírá kopřivenku mezi kvítím na hřbitově. Za plotem jí nudno, teskno,

sentimentalnost ji svírá, ráda by zas’ umřela již Vrabčík ji však vysvobodil čiperný a bezstarostný,

zahořev k ní láskou svojí, jako slavík k něžné růži. Přiletuje každodenně, posadí se na plot u ní,

opěvuje kopřivu svou, pána boha, ba i písmo, jež mu dalo privileje, že nemusí starati se,

co snad bude zejtra jísti, zvyky učinivši právem. Kopřiva mu splácí milosť, v obou hárá oheň svatým;

věčnost, věrnost přísahají. Vrabčík o ní dělá básně, oba v plném zanícení přejou si jen život věčný,

by jej spolu mohli prožít. A když tichý večer přijde, něžným způsobem se loučí, cudně spolu spíce, sníce.

Kopřivu sny divé honí: jí zas zdá se o rytíři, o hvězdičkách, o křížečcích, paragrafech, trestním právě;

ona zase radou ve snu. Vrabce též sny divé plaší: kriminály, šibenice pronásledují jej v spaní.

Rebelantem býval vrabčík, lidskou podobu když míval a pan rytíř, náš pan rada odsoudil jej k šibenici,

kdež až do západu slunce vise chválil milost boží. Teď jest vrabcem – milovníkem, milovníkem svého vraha.

Nic netrvá v světe stále, ani život, ani láska, ač když to neb ono máme, na konec si nemyslíme;

obé zdá se býti věčné. Staré Hátě utopil se starý muž, jenž nemoh’ snésti její týrání a zloby.

Do hrobu jej v pytli vrhli vedle plotu na hřbitově blízko kopřivy, kde kvetla. Jednou ráno v devět hodin

slunce zase plálo, hřálo; stará Háta přišla k hrobu navštívit chtíc svého muže, pomodlit se očenášek,

zdrávasek a věřím v boha. Při tom dívala se kolem, a že doma měla husy, rychle vzpomněla si na ně,

vidouc zpousty kopřiv kvésti kolem plotu hřbitovního. Odskočila od zdrávasu, trhá, sápe, rve a řeže,

v klín si schovává je bujné. Přišla řada na rytíře; viděl vrabec milku svoji, jaký smutný konec bere.

Pláče, vzdychá, a však marně; osud železný a slepý nemá srdce, ani rozum, jenom zákon smrtí psaný,

jenom zákon bezohledný, bez výminky, amnestie. Nezná lásku vrabčíkovu, jeho vřelé, teplé srdce,

které žalem, hořem pukne, nezná jeho básně, zpěvy, do nichž tolik citu vložil. Čím mu vrabčíkovo srdce?

Čím mu jeho básně, mysle? Smete to, a skrouží znovu; vše mu jedno, velké, malé. Vrabčík vida nevyhnutí

svěsil hlavu v trudném žalu, letěl pryč od toho plotu, svatosvatě přislibuje, že se oběsit hned půjde.

Aby ale nebyl nucen se žaludkem lačným jíti tam do světa neznámého, na třešních se stavěl v cestě,

které právě dozrávaly. Dostal jiné city po nich, pověsit se nepospíchal, neproklínal osud slepý,

skákal dále, zpíval dále, jinde se zas zamiloval. – Stará Háta spěchá domů, v klíně plno kopřiv nesouc;

vaří je a připravuje k jídlu svojim milým husám, jež jí ze všech tvorů v světě jedině jsou drahocenny.

Hubené je po vsi koupí, vykrmené v městě prodá, jsouc tak lidstvu ku prospěchu, mezery mu vyplňujíc

v jeho žaludku a duchu. Hubeného husáka má; ten teď dostal pěkný úkol, spolknouti našeho reka

ve podobě kopřivové. Roste stehýnko mu z toho, a náš rek již v třetím tvaru. Rychle k předu spěly časy,

s nimi přijel svatý Martin, patron hus a prva sněhu. Háta stejná, nemění se, nechá těkat, běžet časy,

ona sama vezdy rovná, ba ni vrásek nepřibývá, poněvadž již není místa. Rytíř v husarově stehně

dobrou zábavu měl v letě, močálův a bahen hloubky skoumav bystrým umem svojím. Teď již notně zkrmeného

nese na jatky jej Háta, v předvečer pak o Martině prodala jej v městě paní, matce jedné krásné dcery,

která měla v svátek úkol snísti stehno rytířovo, jenž již potřetí jest pohřben, pohřben v život u panenky. –

Smutný večer po Martině: bylo temno, jako v ranci; svět, jak v pytli by byl svázán, a pak hozen v kupu sněhu,

jako ukradené zboží. Naše panna Eufrosina svlékala se právě k spánku, neb již bylo deset hodin.

Sedí nyní před zrcadlem, svítí si na svoji krásu, rozčesávajíc své vlásky, jež se vlní zlatem dolů.

Část jich v bílou šíji splývá, bílou, jako lilie sen, jejž má v máji při měsíčku; druhá ladná ňádra kryje,

ladná ňádra jítřenková. Pohled na ně – tiché moře, z něhož mírný vánek duje, vzbuzující na povrchu

vlnek hru a jejich tanec. Mysterií svatých plesot zakrývají vláskův mlhy. A když ručku z alabastru

Fidiášem vyřezanou, Rafaelem malovanou jako září shrne mlhy – aj to nekonečné moře,

nekonečné svojí krásou, nekonečné svojím citem bujněj’ bouří na povrchu – bílé moře z horských sněhův –

svěží, jako konvalinka – jarní jitro před východem. Nožínek dvé blízko sebe, jedna přes druhou se klade,

bezstarostně spočívajíc’. Obě ze slonové kosti, a přec pružné, jako laňky, plny pahorků a dolů.

Všechněch časův umělcové položili tam svou práci, a své práce mysl vzletnou. Obě sestry vedle sebe,

spolu líhají i chodí, jedna ve druhé se shlíží; společně se ukrývají před zvědavých zrakův šípy.

Jenom obraznost tak smělá vidí vše a tam se vine, s líbánky jak vinná réva kolem topola se točí.

Jak sen mládí panna krásná, polo v snění, polo v bdění. Kdyby rytíř v jejím nitru byl si vědom svého hrobu,

kdyby slyšel tlukot srdce, hodinky ty něžných citův, kdyby slyšel proudy krve, potůčky jak v luzném kraji,

a ta stáda pestrých ptáčkův, jež v podobě myšlénkové laškují a probíhají pod oblohou krásnou, jasnou,

kdyby viděl tajnosti vše – zapomněl by na instrukce, svět by točil se s ním kolem, opil by se takou krásou,

jako polskou koutušovkou, a pak by se buďto zbláznil, a neb by se zamiloval; cesty k oběma jsou stejny.

Kdyby sličná Eufrosina věděla teď nebožátko, že náš rytíř s uniformou v podobě husího stehna

odpočívá v jejím nitru, tajnosti zná ducha, těla, zčervenalo by se líce, jako severní zář v noci,

rdíc se ohněm lepých růží, vzkvétajících na východě, jako obraz tamných myslí. Ale neví o rytíři,

jako rytíř neví o ní, neboť často v světě bývá, že nás touha v dálku svírá, a my po čem toužíváme,

buďto máme sami v sobě, a neb v tom jsme zakukleni, pro samé pak touhy, stesky předmět tužeb nevidíme.

Pánové, již bude konec celé dlouhé povídačce; dovoltež mně intermezzo, které musím do ní vetkat.

Když tak panna Eufrosina odstrojívala se k spánku, v tom tam na nebeské báni vylezla z chmur temných luna,

stará, jedovatá baba, čarující pohledem svým. Vilná, jako staré panny, koketa, jak všechny ženy,

oblékla šat nejkrásnější. Teď se plazí po obloze čarodějnice ta stará, s chmurami si koketujíc.

Ty však od ní utíkají, ona sama dále plyne. Kudy stoupá, seje jedy, choroby na zemi sype,

lidem ducha otravuje. Nejnebezpečnější bývá něžným srdcím mladých dívek, házejíc v jich lůno jedy,

které zobou ptáčci myslí, tak že divné noty pějí. Eufrosinu otrávila čarodějným pohledem svým;

již již stůně ladná děva. Myšlénky v podobě ptáčkův zbláznily se v jejím srdci, chtíce ulétnouti z klece

v šíré, dálné kraje světův. Chytá za srdce se dívka, a však marné namahání proti kouzlům, jedům luny.

Touží, nyje, vzdychá, plane, na lunu opírá zraky, a čím dále do ní hledí, tím se více vlní ňádra.

Obejmout by chtěla světy svojí nekonečnou láskou, a s to kdyby nebyla snad dostihnouti jejich vesmír,

spokojila by se s jedním, s jedním pěkným, malým světem, jenž by podobu měl muže. Luna na nebi se šklebí,

dívka na zemi však pláče, pláče hořké, mutné slze, že nemůže svět obejmout, políbení v čelo vtisknout.

Konečně se upokojí, sedá opět před zrcadlo. Dokonalého nic v světe, ani krása Eufrosiny.

Na tvářičce svojí levé od ouška na jižní straně – kdyby totiž řecký nosík špičkou svojí k Řecku mířil –

malou, něžnou bradavku má, barvy takto tmavohnědé. Nesmějte se bradavičce, vždyť i přes oblohu modrou

přelétne si černý havran, jako bradavice nebes – proto nebe nebem přece. Na té malé bradavičce

rostou malé, něžné chloupky. Eufrosina jako zvykle chce si před spaním je trhat. V jednu ručku svíčku beře,

druhou již, již má se k práci. V tom tu vzkřikne uleknutá, a dech zarazí se v ňádrech, jako dlužník, jenž byl potkal

nepřipraven věřitele. A však byla také hrůza, neboť rytíř, rek náš milý v metamorfose své třetí

skvěl se chlupem dlouhanánským na bradavičce ve tváři, jako moucha na koláči. Rezavý byl, jako rezek,

velikánský, jako malík, tlustý, jako silná jehla. – Dívky sní víc’, nežli cítí, tuší více, nežli znají,

uhodnou víc’, nežli vědí. – Eufrosina vše již tuší; proto taká ustrašená, že ji rytíř líbá v líce,

jako zakletý princ v chlupě. V duchu sobě vinu dává, že si přála míti muže, a ten že teď objevil se,

přitažen jsa tajným kouzlem. Neví co má činit nyní, zdali volat na matinku, aneb pomoci si sama.

Konečně však mužná mysl bleskem v jejích ňádrech splane; uchytivši velikána jedním rázem vytrhne jej,

bolestí pak vykřiknuvši, vrhá na zem svoji oběť; líce jako oheň z krve rumění se v plné záři. –

Aj tam leží na podlaze ubohý náš rek a rytíř, jejž tak osud divně vedl. Krásná panna Eufrosina

dupá na něj svojí nožkou, jak by na kořist svou z boje. Co se dále stane z reka, jaké sféry ještě projde,

co vše zhloubá na té kouli, o tom mlčí poesie, poesie budoucnosti, jenom to ví o rekyni,

že se brzy na to vdala za majora od husarův; neboť stará luna svůdná takým idealem nadchla.

Takto končím balladu svou, a vy páni moji milí, beřte z toho naučení, že nic v světě stálé není,

že se všechno divně plete na tom temném, dusném světě.“ „Zaplať bůh ti se svatými za tu dlouhou povídačku,

nebť’s nás notně vystřízlivěl, polévaje vodou kvítky, a my můžem’ znovu píti. Hejda chlapi, víno lejte.“

Sluhové zas víno lejí, jež se perlí ve křišťálech, kypíc spoutaný jak oheň. Ohněm duši zalévali,

která rostla stále vzhůru, silněla a šířila se, až konečně v nose vzkvetla, a i ovoce své nesla

na jazyku rozvázaném. Dlouho, dlouho ještě pili, svět se s nimi kolem točil; Vladislav však dávno zmizel.