X.

V oblaky se schoulil měsíc, ukryla se země v stíny šeré, starý Dubský, jako vidmo, v duchu přemítaje mysli steré,

mrakem po polích se plíží, míří dlouhý krok svůj ku pokladu, pod tmavou jenž jedlí vkopán v poutech hlídá hříchů černou řadu.

Jedle na temeně hory do prostory ramenoma třese, do vrchu juž staroch supá, těžká noha charé tělo nese,

v hlavě vzpomínky se rojí, v hrudi hoří hříchů výheň klatá, a přec čím jde k jedli blíže, tím víc pílí, třmí a kvapně chvátá.

Ponurý strom zrakům jeho mihem kmitá do nocí se šeré – ale náhle jakýs třeskot kolácí se k němu, ucho dere.

Stanul staroch, přitulil se, jako tygr v kořist svou když pílí, oči vytřeštil, sluch napjal, tuhé svaly sevřel, čekal chvíli,

pak se vzepjal k dravým skokům, na osudném místě letem stojí, rykem tura s ránou rydá, kámen chápe k zuřivému boji,

dere plášť se sebe dlouhý, hupem v jámu skáče vykopanou, a dva muže s motykami jako loutky dravě hází stranou.

Soptí, proklíná a zuří; kámen na Jaroše napřažený již již vymyká se ruce, ana luna dere mraků stěny,

a svit vrhá na kramáře, jenž tu trčí jako postať běsa. Děsem skála z pěstě padá, unavený staroch na zem klesá,

vyschlé prsty ryje v půdu, do jámy se jako dravce klade, v zápase jenž smrtonosném krví zbrocený své chrání mladé.

„Ďáble“ – zuří na Jaroše – „vylákal’s mně tajemství to lstivě, sám bys lakotou jat žravou uchvátil tu zlatou kořisť chtivě.

Ale dřív tu složím hnáty, než ti vydám ukryté své hady; rozbij Ieb mně, za živa však nesáhneš tu drze na poklady.“

„Starče bláhový“ – dí Jaroš – „sobě pokladů těch nechci břímě; tuláckou hůl dal mně osud, na té dost mám v života tom dýmě;

ale syn tvůj srdci milý, má-li věnčit dílo činů zdarem, zlata lesk mít v rukou musí, proto chci, bys dal mu poklad darem.“

Staroch, v únavy jsa poutech, v prachu roztažený rydá, vzdychá, jeho hlas jak věštec smrti rozlehá se do nočního ticha.

Soucit útrpnosti v ňadrech Jaroše i Víta jímá spolně; družně k žebráku se blíží, s námahou jenž oběma rce bolně:

„Nakupené zde své hříchy chtěl jsem chrámům dát, bych smazal vinu – nuže děj se vůle páně, k dokonání díla dám je synu.

Ty však vari; k zlatu tomu ruka tvoje ať se nepřiblíží; sám otevru hrob ten černý, sám ponesu závratnou tu tíží.

Zločinů bych unes hory, v ňadrech cítím dosud zápal jarý; se skály jsou bedra moje, bych v nich třímal plamenné ty žáry.“

A již kostnatou svou rukou chápe nástroj, skříni vykopává, do níž vekleta jsouc dříme šeré minulosti chmura tmavá.

Jako rudá skvrna nebes v mlze k západu se měsíc chýlí, v oblakách se hvězda kmitla, v tmavém houšti kulich smutně kvílí,

a po stráni dolů volně tré jich kráčí, staroch břímě nese; duní kroky v tvrdé půdě, ozvěna se ztrácí v blízkém Iese.