Otráven duch můj v nitru svém
sžíravých citův černým jedem,
který mu vsypal v kalich svět
lásky i nenávisti hledem;
zachmuřen jimi jeho střed,
ponurá mysl v něm jak led.
Podejte pohár vína sem,
vykoupám v ohni srdce svoje,
vytopím černé chmury v něm,
vydupu jiných citův roje,
v šumném jak víně perlí roj,
z hloubi již metá světlý zdroj.
Víno mé, víno, perli se,
skupena v tobě duše světů;
půjč mi svá křídla ohnivá,
k volnému city dmou se letu;
v perutích tvojich život sám
směje se, kypí, víří nám.
Však bylo víno dřív než svět,
a když se pán bůh znudil sobě,
naplnil pohár, víno pil,
tvořiti počal v též hned době,
zbudoval z temných myslí mír,
v plamenný vrh jej vášní vír.
V poháře vína dřímal svět,
vytrysklo z něho slunko žhavé,
vyperlil stan se mléčných dráh,
vzkypěly z něho hvězdy smavé,
vyletěl z něho duchův tem,
ba i sám satan skryt byl v něm.
Z poháru vína vzlet i já,
protož v něj hroužím mysle svoje,
zemdlena peruť když jest má,
a cit se vrací znuzen z boje;
z něho zas tryskne slunka svit
a nové síly jasný třpyt.
Protož, mé víno, perli se,
skupena v tobě duše světů,
půjč mi svá křídla ohnivá,
k volnému city dmou se letu;
v perutích tvojich život sám
směje se, kypí, víří nám.