VIII.

Tam v nebes báni slunko plálo, a zářilo svým věčným žárem, vždy na zem vrhajíc své ohně, jak horoucí své polibení.

Zem jako věčně mladá milka v svá ňadra ssaje světlo, teplo, jež milec s nebe posílá jí, a roztříštivši v myriady

ty světlé davy dalných nebes, své dítky daří jejich částmi. Tam kousek světla barevného, tam kousek tepla uděluje.

I nám též položila v ňádra; co z nebe dáno údělem jí, jak otce dědictví své drahé. Což div, že srdce nepokojné,

když v junáckou již sílu vzroste, chce odervat se matce svojí, a touží k světlu odvěčnému, kde počátek jest jeho žití?

Což div, že duch náš zmítá námi, zem matku svoji nenávidí, rád utekl by její lásce, se vrhl v náruč svému otci,

a pokochal se jeho silou, i nesmrtelnost rád by dědil? Což div, že vonné, pestré kvítky své květy k slunku obracejí,

a rozšiřujíc’ libou vůni, jak jedinou tu modlitbu svou, jak jedinou to svoji oběť, vždy k nebi prosby posílají:

O dej nám věčný otče nebes, o dej nám duši nesmrtelnou, a vezmi k sobě nás své dítky! Což div, že opeřenci země

vždy vzhůru letí pod oblaky, a prosí stejně jako kvítky. Tak celá koule naší matky jest plna touhy nekonečné,

jest plna duší s částkou světla, jest plna myslí převelebných, kde všechno pne se vzhůru k nebi, jsouc přec vždy k zemi připoutáno,

a terčem temné, strašné smrti. Tak celá koule naší matky jest plna bolu žalostného, a plna smutku, unylosti,

že dána touha beze síly, že dána jiskra s hrotem smrti, že dána krása bez účele, jež sotva kvetouc zas již vadne.

Vzdech taký z celé širé země dnes v duchu Václavově stenal, ač podslyšel jej v prostřed krásy, jíž oblekl se vůkolní kraj,

ač podslyšel jej v prostřed světla, v němž třpytily se dítky země. Ten skřivánek dnes nad jetelem tak žalně pěje smutnou píseň,

jak k hrobu svět by doprovázel, ač v kolébce má dítky svoje. Ty pestré kvítky na těch luzích tak unyle dchnou vůni svoji,

jak dech by smrti z nich byl vanul. Již nemůž’ hledět kolem sebe, i barvy kraje vadí oku, v něž rozstříleno světlo nebes.

On vše by pokryl černým hávem, to slušelo by zemi lépe, jež zničila již tolik žití, a v životech těch tolik myslí,

a v myšlenkách těch tolik lásky, s ní jedinou tu radost, rozkoš, jíž dařit může, jsouc vždy chudá. On vše by pokryl černým hávem,

to slušelo by lépe zemi, jež tolik hrobův chová v sobě, že každý život z hrobů povstal, tak že i každý hrobem páchne.

Ty barvy kraje vadí oku, on skrýti před nimi se spěchá, jali umknouti by hrobům mínil. Jde v lesy temné rychlým krokem,

tam země nelže život, krásu, tam temno, šero, smutno, hrozno, tam sosny šumí báje dávné, jak zřely jiná pokolení,

jež stejně chřadla, stejně mřela. Ty sosny jak zakleté harfy, v nichž duše dávných časů dříme; duch pěvcův z šeré minulosti

jest do šumného větru zaklet. On mezi nástrojem svým bloudí, a slepý sahá v svoje struny, je vzpíná, ladí, pěje, hraje.

To píseň z onoho jest světa, to hudba z hrobů mrtvých duší, to snové věčného jsou spánku, jich nová touha po životě,

tak děsná, temná, jak sám život. To lahodí teď jeho uchu, i oko raděj’ spočívá tam. Svou ručnici má na rameně,

a věrný Frydolín jde za ním. Tak bloudí lesem, bloudí bory, ne že by snad chtel střílet, hubit, leč zvykl tak již v zbroji chodit.

Teď duch mu utek’ někde v dálku, a mysl letí volným letem; jak stroj se hýbe dále tělo. Jej vede úzká stezka dolů,

a vedle bystřice mu šumí, jej budíc z spánku zarytého. Sen hluboký však musí býti, jsa plný kouzla, plný čárů,

jenž poutá ducha ubohého. Vždyť darmo bystřice mu šumí, a hučí v ucho bouřná slova: „Ty probuď ubohý se duchu,

a servi pouta slabosti své, jak já, jenž světem volně brojím, jsouc svobodna v své pouti, dráze.“ Hlas jiný musel by mu zavznít.

by ucho k slechu s to byl vzbudit. Jen trouby vřesk a války vřava, a vlasti, lidu otročení, jež žhavým řetězem svým chrastíc,

se zvedlo by, jak pomsty mysl, a majíc vzhůru rámě vzpiaté, z chmur blesky mestné metalo by, své okovy a vrahy ničíc, –

s to bylo by jej probuditi, hřmíc v ucho perunovým hlasem. „O zvedni se ty bídný synu pomsty! Což neznáš mne již, svoji matku?

Já v náručí tě vychovala, vždy místo hraček dětinnosti tak v ucho chrastíc okovem ti, že řetězy jest duch tvůj krmen,

z nichž ruka měla kouti meče!“ Sen hluboký to musí býti, vždyť pode strání vábná zeleň, jež bystřici koberce stele,

by smířila ji rozhněvanou, hled jeho marně oživuje, a luzná v oko šeptá slova: „Ty probuď ubohý se duchu,

já barvy, naděje jsem kouzlo, jež smrtelníky neopouští. Dej větrům přítomnosti žele, hleď v budoucnosti nový obraz,

a nové síly čerpej ze mne.“ I malin keře vedle stezky, jej probuditi chtíce z spánku mu vypravují dávné děje:

„Vždyť byla jednou krásná doba, kdes vesel zpíval Marii své, že její rtové maliny jsou, jež mlsal’s chtě se přesvědčiti,

zda pochlebníkem nejsi ústům.“ Však jiných barev rázná síla by trysknout musila mu v oko, by k hledu vzbudila je snivé.

Jen rudé krve děsná barva, v níž smyl by národ staré rány, jíž rděla by se celá země; jen rudé krve děsná barva,

jak červánky volnosti nové, jak pomníky veliké pomsty s to zbuditi by byla oko. Jde dále úzkou stezkou dolů,

jež s bystřicí mu průvodčím jest; ni neví, že jde k Dobrouchovu. Bor temný, šerý již se ztrácí, a na pokraji černa lesa

již ptáček zpívá čtveračivý, a vypravuje všemu světu, že velmi rád jest na té zemi. Sed’ na vršek mladého habru,

že celý svět ho vidí mysle; svůj zobáček napíná silou, a vřeštivým svým hláskem pěje, své tajnosti zrazuje písní.

On puší se a hrd jest na to, že střediště v něm skryto světa, i že jej celý vesmír slyší. Jest pyšný, bujný, plný žití,

a vida Václava tam jíti, jak smuten kráčí zadumaný, dá do smíchu se z plna hrdla, a zpívá, kroutě se v vše strany.

Bác! – Ptáček válí se již v krvi, jak šiška letě dolů s habru, s ním radost, rozkoš a střed světa. Již prvé Václav procitnul byl,

jsa opět v světě mimo bory. Cit divný vzbudila v něm píseň, jí výstřelem učinil konce. Tím splašen rychlý zajíc z křoví,

hnal skokem přes uzounkou stezku, vrh’ v bystřici se, přebrodil ji, a octnul se na půdě cizí, jež parkem byla Jindřichovi.

Pes Frydolín se za ním pustil Bác! – Frydolín se válí v krvi, jej skolil jednou ranou Jindřich; jej Václav na protější straně uzřel.

Zas Václav spouští, rána padá, chrt Jindřichův, jenž u nohou mu, teď střelen, krví brotí pána. Vztek Jindřichovi zrakem šlehne,

a buráceje ve všech údech, mu nedá přijít k rozmyšlení; on míře na Václava, spouští. Jen málo brokův došlo cíle.

Jak litý tigr skočí Václav, a pádem blesku v druhou stranu se žene přes bystřici šumnou; let myšlenek divokých předstíh’.

Než Jindřich k vědomí byl přišel, již popad’ v mohutné jej paže, a vyrval jemu lovecký nuž, jenž po boku ozdobou visel.

„Ha, kletý ďáble, dnes ti splatím!“ Již železo se třpytí v slunci, a blesku svitem fičí dolů – v ta krásná ňadra Mariina.

Jak hromosvod je nastavila; čas ještě byl, však tak jen krátký, co myšlénka prolétla hlavou, by bezsilná mu klesla ruka.

Jak bohyně tu před ním stála, jež z moře spěněného vyšla, by nevýslovným půvabem svým bouř skrotila i vichry děsné.

V tom jejím oku tolik slunka, že prorazivši všechny chmury, až k zemi vniklo září svojí, k té bouřné zemi jeho srdce.

Duch s rukou bez síly mu klesl; jenž ničiti chtěl, sám jest zničen. Pryč odhodil již nástroj smrti; chce mluviti, však jemu nelze,

a prose v mysli odpuštění, se vzdaluje – leč beze slova. I Marie jest taká tichá, že zdá se více duchem býti,

jejž vykouzlila sobě mysl, než skutečností přirozenou. A Jindřich celý překvapený jen s to byl zvolat za Václavem

svým jako perun silným hlasem: „My ještě jednou potkáme se; nuž, na shledanou!“ Však Václav klidně odtud kráčí,

a divné jakés upomínky mu zasvítily v srdci, v hlavě, až celý duch se otřás’ bleskem.