VIII.

Vinfrid s poselstvím jde do hor k Zábojovi; lid se k němu kupí na rozhraní cest, a kněz po nivách mu nadšenými slovy hlásá nové víry svatou blahověst.

K němu utíká se pod ochranné krovy, koho honí strach a Franků krutá pěst; a kdy Vinfrid blíží ku Skále se hradu, nahrnul se velký zástup četných řadů,

který, vyštván z dědin meči nebo hlady, doprovází kněze jak svůj branný štít. Muži svalnatí i junů národ mladý, vzpurných očí vzdor i chabé mysli lid,

tváře vybledlé i kmetů šedé brady pod perutí jeho ždají jistý skryt. V kruh se rozložily tlupy na luh širý a kněz davům hlásá slova nové víry:

„Lide pohanský a hříchem pobloudilý, lide ponořený v bludů temnostech, posílá mne bůh a chabá ňadra sílí, bych ti světlo nes’ a pravdu na svých rtech,

která v jasné záři mnou se k tobě chýlí; blahem míru vane nové víry dech, a kdo ukryje z vás pod její se křídla, uvedu jej v spásy věkověčná sídla.

Pojďte ke mně všichni, kteří obtíženi na svých bedrech máte břemen těžký znoj; dám vám odpočnouti, a má pravda změní v lahodu a sladkost trudů všední boj;

života vás netrap mnohá péče denní, ducha pohodu vám nekal nepokoj, hlad čím budete a žízeň ukájeti a čím odívati sebe i své děti.

Vizte nebes ptactvo, hleďte na písklata: nesejí a nežnou, nehromadí v stoh, ale nebeského otce vůle svatá krmí je a skýtá hojnosti jim roh.

Hleďte na luhy a kvítka leskem zlatá: zda by který král tak odíti se moh’, aby jednomu z nich vyrovnal se vnadou, bůh kdy odívá je v krásu vesnou mladou?

A kdy ptactvo krmí, kvítkům dává šaty, zdali také vám i neučiní tak? Vždyť jste jeho děti, otec váš on svatý – čeho dětem třeba, vidí otcův zrak.

Zejtřejším dnem nebuď duch váš zaujatý, dne juž dnešního dost trápí trudný tlak. Proto nepečujte o vezdejší statky – každý poklad zemský marný jest a vratký.

Boží království k vám s oblohy se sklání jako svatá říše míru příštích dnův; nebude v ní bídy ani naříkání, nebude v ní pánův ani otrokův,

hladu ani potu, břemen ani daní, ani kruté kázně pod zákonem smluv; bude věčný klid jen, tichá radost plesu – a já, boží posel, království to nesu.

Volám: Ejhle, vstupte! Otevřeny brány! – Dráha, která vede k bránám tem, je křest. Jako pastýř dobrý povedu vás v stany, kde jen míru kvete blahá ratolest

a kde slastí dny vám věcně budou přány. Ale běda těm, kdo blahou svatou věst hrdě odmítnou a nepojmou jí v duši jako duší kvas, jenž staré bludy ruší.

Pravím: Běda těm! Neb ku království slávy také hrozný soud vám hlásám pravdy rtem! Na východě nebes blesku plamen žhavý oblohou se kmitne, třást se bude zem,

zhasne slunka svit i měsíc bude tmavý, padat budou hvězdy jako šatu lem, děsným ruchem pohne obloha se širá a kvěl nářků zazní vzduchem všehomíra.

Hrobem bude svět a klenba chvět se bude, na nebesích černých ukáže se znak, boha syna známě plamenné a rudé, který s vínkem slávy přijde s nadoblak,

vyšle Iegiony andělů svých všude, kteří zahlaholí v hrobů hustý mrak, až se třásti budou ze čtyř konců hory – na soud půjdou lidstva z mrtvých vstalé sbory.

Posadí se na trůn veleby a slávy mezi andělů tem věčný světů pán a svých protivníků nachlumené davy bleskem všemohoucím svalí v pekla stan,

kde je nepokřtěné plamen zářný, žhavý pálit bude trýzní muk a děsných ran; sžíravý ten bol, jenž mysl štve a děsí, duši žhát i tělo věčně bude s běsy.

Jeden železo tam výhní rozžhavené líže jazykem a štěká jako pes; jiné čertů rota do jezera žene, smůly hořící kde var a kyp se snes’;

nad druhými žalář plamenný se klene, ku řetězům žhavým ony váže běs, a kam sahá sluch, tam řev a nářek kvílí, a kam šlehne zrak, vše třeští, kleje, šílí.

Zachvějte se všichni před hrůzou těch trestů, šíje pokloňte a přijímejte křest, který povede vás ku božímu městu, kde vám kyne mír i blaha ratolest.

Kdo se neobrátí v nové víry cestu, bude prokletý, jej schvátí pekla trest, pro něj hnusný čert juž připravuje místa a svým černým drápem věčný oheň chystá!“

Tak blíž hradu Skály Vinfrid káže v luhu, kde se u Jizery tulí malá ves; kolem kněze zástup nahrnul se v kruhu – poděšených tváří pestrá divá směs,

v které udiven druh obrací se k druhu, jako by se ptal, zda pravdu hlásá kněz. Mezi nimi Kruvoj kaboní se v davu ukláněje smutně rozčechranou hlavu.

V levici kříž třímá černě obarvený, který jako hrozba nad lidem ční výš; v pravé ruce nese mošny poklad cenný a v ní olejíčků svatých tajnou skrýš;

chodí bezbranný, šat nosí tmavý, lněný, kysele se dívá na torbu i kříž, občas mrzutě si hladí šedé kníry a zor matně těká vůkol na svět širý.

Divem změnil se ve Vinfridova sluhu, pána doprovází s lidem po vlastech; ale nový úřad nejde starci k duhu; posty suší tuk a v hrdle vázne dech,

lícní kosti trčí z bledých, modrých pruhů, vlas a vous mu divě rostou jako mech, šámá jako medvěd skutý na řetěze, nahlas modlí se a šeptem rotí kněze.

Dnes je postu den – proň nejhroznější muka; z tajných zásob vybral poslední juž kost; do vousů si brouká, o zem křížem ťuká, i dí mrzutě, jak velí povinnost:

„Každý neduh hojí Vinfridova ruka z mošny olejem, a máme ho tu dost; věčně bude žít, kdo dá se pomazati; je to zadarmo, jen mně se něco platí.“

Mlčí lidu tlum a na kněze se dívá; ale v jeho líci plane žhavý zrak jako v plápolavém ohni výheň živá a je obrácený k nebi do oblak;

vzletným nadšením se vznáší mysl snivá, hledá v modré tůni syna boha znak; ruce pnou se vzhůru a hlas mocně volá v tlupy nakupené do širého kola:

„V kletých modlách vašich skrývají se běsi, kteří mámí ducha zhouby osidlem; kácejte jich sochy, chrámy, stromy, lesy, nazpět do pekel jich hnusný hoňte tem.

Také zde dub starý v háji stojí kdesi, a sám čertů kníže straší ukryt v něm; pojďte modlu srazit, neboť mými ústy hrozbou bůh sám velí zkrušit blud ten pustý!“

Šumivým se proudem Jizery tok valí, o balvany skalní tříská voda pěn; vedle břehu dub je starý vidět zdáli a koš větví hustých v šíř je rozložen;

břečťan divoký a šedivý mech halí hávem pestré třásně mohutný mu kmen; v jeho skráň se věky položily celé, a jich duma vůkol svatou hrůzu stele.

V lupení se kryjí stáda švitořivá, hejna pěnkav mají v jeho stínu sněm; dole po trávníku lasička se živá během rozpustilým honí tam i sem;

veveřice rudá upřeně se dívá a na sněti civí vzhůru s ohonem. Dub to posvátný, kde šero sítě přede a báj šeptají si tajem věky šedé.

K stromu Vinfrid pílí v čele hlučných davů, stane rozkročen a káže kácet kmen: „Kdo chce z vás mít první nehynoucí slávu, poraz dřevo to a vyžeň ďábla ven!“

Zástup reptavě v hluk propuká i vřavu, a kněz, odporem tím jat a podrážděn, Kruvoji, jenž topor za pasem má stranou, velí, aby první v kmen ťal pádnou ranou.

Kruvoj couvá nazad, vlasy se mu ježí, bledá hrůza v hrdle stahuje mu dech, srdce bije prudce, rychleji krev běží a hlas na rtech supe jako starý měch:

„Frankové mně ruku pochroumali v řeži, nemám síly dost, ač rád bych uposlech’.“ Ale šeptem rotí: „Běda smělci tomu, kdo by ostřím ťal do posvátného stromu!“

Lesklý topor z pásu Vinfrid rozlícený trhá Kruvoji; sám ránu míří v kmen, ale před ním jeví postava se ženy, an sval ramene je jeho napřažen;

upřeně naň hledí, vlas má rozpuštěný a jak zjev, jenž noří v mátožný se sen, stojí hrozná, bledá socha mramorová a kol rozléhá se hlahol její slova:

„Ustup, černý muži! Dále ani kroku! Potopě tvých činů tady je má hráz! Znám tě dávno juž, neb věštímu mně oku zjevili tě bozi a jich mocný hlas

větí mými ústy k tobě, svému soku: Černá chmura jsi, jež zdáli od západu zhoubu nese na květ našich niv a sadů! – Sítí myšlenek jak havraními stády

jasný nebe blankyt chceš nám zahalit, hávem bledé smrti zastřít země vnady, slunka svit i hvězdy v šerý rubáš skrýt, ducha v pouta skout i měnit srdcí řády,

celý svět i lidstvo v rakev položit, nad níž naděje kmit svůdně mihotavý matným paprskem lže bytí věčné slávy. Po království božím marně duch tvůj vzdychá,

marně připoutati k nebesům chceš zem; co snil božský mistr, mysl vaše lichá strhla do prachu a pokálela rtem; z myšlenky, z níž mela kvésti láska tichá,

rudé krve proud se řine potokem; víra božské lásky zločinem se stává a z ní v naši vlast se valí spousty láva!“ Prudce domluvivši kroky chýlí k davu,

z rukou Kruvojových chopí dřeva kříž, láme jej a vrhá před Vinfrida v trávu i dí rozhorleně, rameno pnouc výš: „Kruším žezlo tvé a deptám v prach tvou slávu,

kterou nad našimi hroby nevztyčíš! Nevztyčíš ten prapor nad mrtvolou naší, neboť peruť spásy nad námi se vznáší!“ Jiskra hněvu letí z oka Vinfridova,

obrací se k lidu, hlas vře klokotem: „Skujte v pouta ženu za činy a slova, by ji stihl trest, jenž určený je těm, jejichž mrzký ret tak rouhavě se chová,

že se třese nebe, zachvívá se zem! Před Luděka s ní! Tam vrhnu do plamenů a v dráp čertům hodím proklatou tu ženu!“ Ale žena hrdě tyčí lepou hlavu,

rámě hrdě dvíhá, volá v tlupy šum: „Matku Zábojovu kdo z vás v tomto davu odváží se vydat Franků pochopům!?“ Oheň slov těch nítí bouře divou vřavu;

zmítá se a křičí, kypí, šumí tlum, volá „Svatava!“ a knězi hrozí, duní a vře jako vír ve vody tmavé tůni. „Hnusné plémě jste, a modliti se budu,

nebes pán by z mraků na vás oheň slal!“ Vinfrid lidu dí a v slepé vášně bludu rámě vztahuje, by Svatavu sám jal. Ale v davu vírném neúkrotných pudů

bouřným hukotem se dvíhá divý val; repot rozmětěný sterých úst se žene, vzduchem míhají se pěstě napřažené, ryk a řev se vlní, oči hněvem hoří,

dvíhají se ruce kněze rozsápat. Ze přívalů mutných příšerně se noří rozlícený Harant drže těžký mlat; mocným ramenem, jak vlny vzdmuté v moři,

zástup rozhrnuje, dělí davů řad, zrakem divě koulí, kněze za krk chvátí, ruku napřahá a mlatem k ráně klátí. „Divochu, jen udeř!“ Vinfrid klidně větí,

„slávy korunou se věnčí mučenník!“ „Staň! Krev bezbranného nesmí na vás lpěti!“ ze zástupu náhle Zábojův zní křik. Vyšel z hradu Skály matce ve zápětí,

mezi tlum a vřavu nepoznaný vnik’; ku ochraně klade ruku na Vinfrida a jme Haranta, jenž zlostným rykem rydá. „Ludišin že otec tváří v tvář mně stojí,

vlastní nitro,“ kněz dí, „praví tu mně věst; pravda je, co hlásá lid si o Záboji, že i udatný i rovněž moudrý jest. Vyslán od Luděka po vítězném boji

nesu poselstvím ti míru ratolest, a řeč mou mně trýzeň tvého lidu vnuká, který zachrániti může tvá jen ruka. Pohleď na svou vlast! Hle, hrozné zpustošení

krvavými drápy vnořilo se v zem; meč co nepohubil, plamen v popel mění, k nebi stoupá dým a lidu nářek v něm. Pohleď na svůj národ! Národem juž není,

ale stádem je, jež hledá lesů lem, po úvalech bloudí, na horách se skrývá, štván a utýrán jak zvěře smečka divá. Pohleď na ten dav! Hle, muka bledých lící,

v oku žal, bol v ňadrech, na rtech zmlklý hlad, který probouzí v něm vášní dravce spící, pudí k zločinům a syčí jako had; pryč mu utíkají, kdo ho měli stříci,

a jen ty jsi tu jak pevný štít a hrad. Proto mými ústy Luděk tobě hlásá: ‚Na tvých činech visí lidu tvého spása‘. Promění se zhouba v přítulný mír blaha,

odějí se luhy v kyprou zeleň zas, požehnání padne v lada spoustou nahá, v nivách rozvlní se setby hojný klas; budeš knížetem, a míru klidná dráha

povede tě k trůnu v mocné vlády jas; k tobě navrátí se Ludiše i žena a tvá míra štěstí bude dovršena. Málo jen ti k blahu bude vykonati:

pokořit se Frankům, přijat svatý křest, šířit novou víru, krále pánem zváti, dávati mu daň a jeho prapor nést, který nad poddanou zemí bude vláti.

To-li plnit slíbíš, hned tu vzdám ti čest jako knížeti té vlasti plné krásy, nad níž vyklenou se jasem blahé časy. Vyslyš hlas, jenž volá k veliké tvé duši,

jedině jen tak že zachráníš svůj lid! Rtů tvých odpovědi vstříc mé srdce buší, neboť k zemi té mě váže svatý cit, povinnosti cit, jenž v hloubi ňader tuší,

shodou společnou že budem símě sít, které ratolestí zlatých květů vzroste – podávám ti rámě všeho klamu prosté! Ó, jak vznešený tu úkol družných prací!

Vidím okem jasným, ztracený jak ráj v srdce lidu tvého s oblohy se vrací a jak požehnání line v český kraj; slyším pěvce pět, již jako s nebe ptáci

o zemi té budou sladkou hlásat báj! V jednom slově tvém je celý poklad blaha! Dej mně ruku svou, nás pojí jedna snaha!“ V nitro Zábojovo slovo to se vrývá

jako žhavý šíp, byv z luku vymrštěn; hledí v tlum, jímž hnula řeči touha nyvá, i dí temně lidu, tlumě ňader sten: „Za mne odpovězte! Ruka milostivá

odhaluje blaha kýžený vám den! Pozdvihněte hlas a knězi tomu rcete, zda, bych uposlechl, velíte i chcete!“ V nachlumené tlupy upírá zrak tmavý,

ale pestrý dav je němý jako hrob; smutně sklánějí se nakupené hlavy, myšlenek trud bludný padá do útrob a je ticho kol, tlum mlčí kolotavý;

klesá odvaha pod mračnou tíhou mdlob a jen slza v očích zračí bolest krutou, jako krůpěj krve srdci vytisknutou. Starý Kruvoj kroutí šedé kníry dlaní,

nepokojně hladí v tváři jizev šrám. Vedle Harantovi plane oko kání; ústa rozdírá a drbe příškvar plam, který od ran čerstvých černá se mu v skráni.

Záboj, ždaje marně, volá v tlupy tam: „Aj, vy nevíte, co za odpověď říci?! Slyšte! Probudit vám svědomí chci spící! – Nuže, kněže, vyřiď vůdci Luděkovi:

pokud v žilách krev a v prsou plane dech, pokud osudu šleh nesklátí mne v rovy – hlavy neskloním před mocí vrahů těch ani před jich braní ani před jich slovy,

která lichotně mne váží na tvých rtech. Boj povedu hrozný, byť i do úpadu; v troskách volím smrt, než míru podlou zradu!“ Podivení smutek jako mráček tmavý

stíní Vinfrida, jenž vece na odvet: „Luděkovi povím vzkaz tvůj tvrdohlavý! Ale Ludiši co říci má můj ret? Milé dívce té, jež klidně dny své tráví,

křestem otevřen je nové víry svět. Jala ruku mou, kdy chystal jsem se v dráhu, a tak děla ke mně, roníc oka vláhu: ‚Drahému rci otci, aby slov tvých radu

přijal do srdce a chránil lid i nás; do prachu že před ním slzu proseb kladu, zdrojem nové víry pochodeň by zhas’, která divým žárem třímá v zemi vládu.‘

Děla tak, a lepost luznětvárných krás ozářila líce v půvabu jí takém, že jak anděl boží stála před mým zrakem.“ Bouří kormutlivou ňadra Zábojova

ve hloubi se chvějí na tu trpkou věst; rudne studem tvář, hruď zrývá bolest nová, v srdci víří hněv a k meči sahá pěst. Ale rozvaha čin krotí, tlumí slova,

a rek hořce praví na úkladnou lest: „Nemám odvětu pro dceru přeubohou! Jdi a nikdy víc sem nekroč drzou nohou!“ „Bůh ti odpusť,“ kněz dí, „krev tu v proudu rudém,

kterou pych tvůj k jeku znova probudil; na tvou duši hrdou, poskvrněnou bludem, padni sten a pláč a zhouby černý díl, která zemi pohřbí v trosky pod osudem

a lid tvůj i tebe svalí do mohyl. S bohem naděje mé buďte krásní snové!... Pojďte se mnou odtud, lidu zástupové!“ Záboj mračně stáhl oka chmurnou řasu

a děl hlasem, v němž i bol i hněv se chvěl: „Jděte za ním žebrat o chléb, křest a spásu, jděte cizím bohům klonit hanbu čel, do poroby podlé jděte bez zápasu!...

Cizí bič, jenž hnáty mrská vašich těl, víc než práva vlastní máte v úctě slepé, kdy Frank zákony své mlatem v hruď vám tepe!“ „Nuže za mnou, lide!“ – volá Vinfrid v davy,

ale vířný šemor zmítá zástupem, dme se repot vln, křik víří pronikavý a jak jekot bouře hlučí vzpurný tem. Kruvoj zlostně sápe s těla lněné hávy,

volá na kněze: „Jdi sám, my nepůjdem!“ – mošnu sundává, již nosí Vinfridovi, a ji s hněvem mece do blízkého křoví. „S tebou nepůjdem!“ tlum jako vlny v moři

duní, burácí a víří vespolek. Prudkým ohněm vášně knězi líce hoří, hořkost jímá jej, i volá v lidu jek: „K poslušnosti slova vás-li nepokoří,

vyhojí vám vzpouru meče rudý lék!“ Zraky plamenné ku nebi žalně dvíhá, luhem odchází a černým šatem míhá. Vypřímiv se Kruvoj před Zábojem stane,

stírá čela pot, i pokorným dí rtem: „Pod kovový štít nás v ochranu vem, pane, veď nás proti Frankům, buď nám knížetem! Vrahové nás honí, zabíjejí štvané,

pálí, loupí, křtí, krev teče každým dnem; jsme jak siroty od otcův opuštěni a slz hořkých klut je naší stravou denní. Kdy nám útroby hlad rozedírá pustý,

o kvítečkách polních, malých ptáčatech černý muž nám káže slaďounkými ústy; kdy se mezi kupou mrtvol chvěje dech, o životě věčném vede hovor hustý,

a kdy teče krev, má úsměv na svých rtech. Nezbylo nám nic, než bídy život nahý – veď nás chrabrou rukou na zuřivé vrahy!“ Davy sterým retem hučí beze klidu

a v ně Harant volá jako bouře val: „Chcete pod toporem Franků nésti bídu aneb chcete, Záboj aby panoval!?“ „Záboj knížetem buď!“ duní vřava lidu

jako vodopády z drsných, strmých skal. „Zdráv buď kníže Záboj!“ tlumu křik zní divý a hluk změtený se vírem nese v nivy. „Nechci,“ Záboj větí, „knížecí mít vládu.

Na stolec mne vsadit právo má jen sněm! Chci však vůdcem být dle vojenského řádu, k boji proti Frankům zdvihnout celou zem. Ale na hrdla vám mlat i meč svůj kladu –

pánem života i pánem smrti jsem! Víte, co ta moc v mých rukou tvrdých značí? Krev z ní teče rudá, černá smrt s ní kráčí. Poslušnost chci slepou, tichou, bez rozvahy;

jediným má vůle v zemi zákonem bude rozmířet, jak práva hrozné váhy, činy, mysli, city, ba i dech vám všem; zapřáhnu vás k trudům těžké, dlouhé dráhy,

a vy vykonáte s němým, tichým rtem, co má pravice vám ukazovat bude, i slov repot pouhý stlumím v krvi rudé! Kopí bude žezlem, králem vůle moje!...

Hleďte na mé ruce! V obou na vás leč! V levé držím meč – ten značí Franků voje. V pravé mlat – to já jsem! – Volte mlat neb meč! Na obou lpí krev a pot váš, znoj a boje,

černé smrti dech a útrap morná křeč. Nejste lidem víc, jen hrdla jste a hlavy, které v lačných drápech svírá osud dravý!“ „Tvá jsou hrdla naše!“ na pobřežním svahu

Harant rozkacený volá jako tur. „Tvá jsou hrdla naše! Veď nás proti vrahu!“ hučí vírný tlum jak krupobití s chmur. „Vzhůru proti Frankům!“ Záboj volá v dráhu,

drží braň, zrak točí ve vůkolní zůr a na čtyři strany ve vzduch mečem mává, jenž se blyskotá jak blesku záře žhavá. Ale Svatava slz hořké proudy roní

a v nich smuceného nitra trpký žel; ku truchlivým ňadrům lepou hlavu kloní, věštím duchem z útrob jako ze zřídel čerpe budoucnost a jasně hledíc do ní

vidí hrozný obraz, bouřný slyší kvěl, víčka zamyká, ret k retu bolem svírá, a duch zkormoucený truchle v dálku zírá.