VIII.

Kahánek mrká v chatě Vítově; uprostřed jizby černý kocour hledí svítivým zrakem k stolu upřeně, Jaroš kde s Hrabou hovoříce sedí.

Onoho tvář je jako s kamene klidná, však ponurá a mrakem stará, Vítovo líce ale rudé plá zmítané vášní, jež v něm spurně hárá.

„Poklady nakupené“ – Jaroš dí – „do rána musí býti v moci naší; žebrák mně dobře místo naznačil, a proto, pokud den nás nezaplaší,

pojďme a v jiné místo odnesme, zdrojem by byly nových sil a slávy – neb zlato velkým vojskem samo již, a jeho meč jak bleskův oheň žhavý.“

V tom venku šust a kroky tajené, v jizbu se dveře náhle otevřely, řinčíce bodáky se kmitly dva, a mezi nimi vkročil mužík bdělý.

Vítovi bledne tvář, však silná pěsť zatíná se, a jiskra šlehá okem, zrak měří na verpánku po knejpu, po kterém v mysli sahá náhlým skokem.

Jaroš jej ale drží násilně, chlácholí šeptem, vstává klidně z místa, a vzpřímiv hrdě postať vysokou ducha již k nových trýzní mukám chystá.

„Buřičům všem je dům ten pelechem“ – káravým hlasem bdělý mužík praví – „žebráka hledám, který v dědinách jiskerky rozdmychuje v plamen žhavý.“

„Marně zde bádáš“ – Jaroš větí mu – „nevlákáš starou lišku do pelechu; za městem v háji v pravo od cesty spícího na pokraji najdeš v mechu.“

V kramáře mužík hledí úkosem, a barák navrub pilně prohledává, na půdě ženu s dětmi burcuje, jež mnouc si oči polekaná vstává,

prohlíží všechna tmavá zákoutí, v chatě vsak pusto jako po vymření, vždyť i ten chlívek dávno prázdným je. ba skývy chleba ani nikde není.

V kramáře bodá mužík opět hled, zda pravdu mluvil, skoumaje ho zrakem, a – marně hledav v domku úkrytech – dál rychle spěchá v honbu za žebrákem.

Jaroš se za ním dívá úsměšně, sám sobě s utajeným hněvem větí: „Lov dnešní noci žhavým železem do srdce vryje se mu, do paměti“ –

a s Vítem družně jizbu opouští, chvátaje dravým krokem za poklady, neb tajný lesk jich plá mu před zrakem, a v duši se mu kmitají jich vnady.

V půvaby letní noci tajemné s oblohy jasné luna chladné zírá, bez citu hledíc v rozechvěnou zem, po nebi kde vše touhou sní a zmírá,

kde každý stín a záchvěv v lupení dotýká v duši strun se romonivých, a z hlubin loudí jako duchů šept unylou, táhlou píseň zvuků tklivých.

Ševelí vše a šumí, lepetá, vine se v sebe, krouží, nyje, dýchá; v hemživý ruch ten bujně dojemný dívá se s pohrdáním luna tichá,

jako by v nitru její vychladlém mrazila ledem myšlenka ji němá, života sen že marnou, lichou hrou, v níž ani láska žádné ceny nemá.

Vojtěch a Jella dosud v lesíku o lásce báj si starou šepotají, a hledí v luny líce klamavé, věří v ni jako věštkyni těch bájí.

Opodál bdící žebrák naslouchá z úkrytu svého pod mechem a travou. Cizí mu jsou ty mlhotkané sny, myšlenky jiné víří šedou hlavou;

s boku se na bok v mechu obrací, zejtřejší den již v duchu napřed spřádá, a v jeho starou skamenělou hruď naděje nové klamný svit se vkrádá.

A blízký šepot, lásky tajná zvěst ruší mu poklid, spánek s vlček plaší; zavírá marně oko k dřímotě, zmatený nepokoj mu v nitru raší.

Vzpomíná na své černé poklady na stráni blíže jedle utajené, před zrakem mihá se mu jejich lesk, zvědavost ostnem bodá jej a žene.

Potichu vstává, k předu krade se, a ze tmy vynořiv svou postať skrytou na blízku stojí Jelle s Vojtěchem v zedraném plášti, s holí sukovitou,

jakoby půda náhle zrodila děsivé vidmo k lásky ustrašení. Výkřik se hrůzy dívce z ňader dral, nazpět jej ale tlumí bázně chvění. –

Bručí si staroch zlostně do vousů, na hlavě kosmou dlouhých, šedin třesa, a rotě nahlas zpupné mládeži strácí se v temnu dřímavého lesa.

Ale v jich obou ňadrech zvuky ty tak jako tony zvonu vyznívají, do černých bouře chmur když duníce v přívalné mraky děsnou hudbou hrají.

Podiv i strach i lichá útěcha v útrobách myšlenkami jejich zmítá, na sebe zří, co díti nevědouc, do bázně vplétá se i naděj skrytá.

„Pod temným štítem noci“ – jinoch rce - „vyčkejme, co ta náhoda nám věští, staroch ten jako s oblak v kraj náš pad’, zjev jeho tajemný snad nese štěstí.“

Usedli v mechu; Jella hlavu svou na jeho rozvlněná ňadra chová, s oblakův očí rosa slziček v plamenná padá ňadra jinochova,

a v ohni jeho hrudi zbouřené, jako když na kov rozžhavený v žáru upadne krůpěj vody chladící, mění se v dým a obrací se v páru.