VII.

Den minul druhý, přišla opět noc, si s nocí svity luny unylé, a s lunou pocit lásky do útrob. Tam u jezera opět postav dvé,

jak duše bez poklidu bloudící; – to Vladislav a vedle Marie. „O otevř srdce, Vladislave můj, a pověz mně tvé minulosti děj,

bych celého tě mohla milovat.“ „Mé srdce rozedíráš, Marie! Však ze všeho se ti chci zpovídat. Děj krátký můj i obyčejný jest,

a nového v něm mnoho neuzříš; vždyť jako bratři jsme si podobni. Mne máti Ukraina rodila, ta země mohyl, temných vzpomínek,

kde na pohled vše kolem klidno jest, kde srdce živé jen a vášnivé čas od času jak sopka vybuchne; a kolem zase ponurý jest klid,

jen uvnitř hárá oheň zpoutaný. – Jsem synem nešťastného národa! Znáš národ velkých citův, myšlenek, znáš národ náš s tou vůlí obrovskou,

jenž velké chce, a malé koná jen? Znáš národ v jeho stálém zápasu, jenž odsouzen jest k chtění věčnému, jak bez těla a kostí myšlenka?

A myšlenka ta hledá tělo své, a marně, marně těká po světe, jak nepokojná duše v zakletí. Znáš vlasti Polské mysl vznešenou?

O neznáš, neznáš! nech mne jíti dál. Jsem spolu synem řasu trapného, jenž svírán divým citem bolesti, dnem každým rodí nový žalu stesk,

a vyluzuje v tobě potřeb sta, jež uspokojit marně pachtí se. – Mne matka Ukraina rodila, a sotvy z chlapeckých jsem vyrost’ let,

již zbraň jsem nesl v boje divoké. Vždyť znáš ten konec našich bojův všech! Tu o zmařeném žití pohádka, vždy stará tak, a zase nová přec.

Co jinoch vyštván jsem byl z vlasti své, a od té doby bloudím po světě, tak jako bloudí naše myšlenka, jež velká nemá stánku jiného,

než našich srdcí bídných, ztrápených. A bloudí s námi, bloudí uštvaná, a hledá svoje tělo ztracené, tak jako my hledáme svoji vlast.

Vlast? já již více vlast svou nehledám – já našel jsem ji v tobě Marie. Mou vlastí jedinou jest láska teď! Tam v onu čarokrásnou krajinu,

kde jasný věnec z horstva uvitý, jak veliký lem myslí obrovských, svým obejmutím krášlil jezero, v němž zhlíželo se město švýcarské –

tam konečně mne zahnal osud zlý. Dům malý na pokraji jezera, jenž vzdálen všeho hluku městského, mně poskytoval milé přístřeší.

Byl poprvé jsem v životě svém sám, jsa vzdálen bouřlivého návalu, a poprvé v své vnitro nahléd’ jsem, a uzřel strašlivou svou samotu.

Mne uchvátila touha unylá, a sedávaje v stráních vysokých, hled svůj jsem ku krajině obracel, jenž byvši mojí krásnou kolébkou,

teď hrobem byla mojim myšlenkám. Však zrak můj darmo bloudil po horách, kde jako na úsměch mým útrapám sníh odvěčný se třpýtil v leskotu,

zjev země naší nejspanilejší, jenž s myslí nebes beře snoubení. – A tak jsem sedal v horách vysokých, dnem zíral do obzoru lepého.

a v noci hleděl v nebe hvězdnaté, a neznal konce, cíle tužeb svých. Byl jakýs jinoch společníkem mně, jenž této krásné vlasti synem byl,

a pouze Václavem se veždy zval. My pod jednou jsme střechou bydleli, a ač druh druhu žele nesdílel, přec rozuměli jsme si vespolek,

a mlčky uzavřeli přátelství, jež lehce tam své pouští kořeny, kde duch i srdce jsou si podobné. Jak bratři byli jsme a žili tak!

Tam za večera jednou krásného, když svět byl pokryt růží ruměncem, jako bylo by jej nebe zlíbalo, jsme vespol před domem svým seděli,

a na jezero dálné zírali, kde odrážel se červánkový svit, jak z celého by světa růží stín. A loďky malé, okřídlený rej,

tam blíže břehův rychle těkaly. Svět celý dýchal růží životem, a každý, jako žitím opojen, byl vesel tak i čil i švitořiv.

Jen my jsme tiše, temně seděli, jak uzavřené hroby s tajemstvím – a přec nás těšil pohled v pestrý ruch. V tom Václav, jak by rána padla v něj,

tak prudce sebou trhl, vyskočil, a cosi počít’ chtěl – co, nevěděl. A když jsem se ho tázal, co mu jest, mně blíže břehu loďku ukázal,

a já jsem uzřel – tebe Marie! Tam seděla jsi v krásné loďce své, a dolů do jezera hleděla, tam lístky z kvítkův vrhajíc,

jež trhala jsi něžně z rukou svých, a když již nestačily kvítky ty, tu vyňala si růži spanilou, jež v půvabu tvá ňádra krášlila,

a opětovala’s svou s lístky hru, Hled jeden učinil mne otrokem, a našel vlast jsem dlouho hledanou. Tam proti tobě seděl manžel tvůj,

a kouře doutník, dýmy odháněl, a zíral stále v dálku v jeden bod, tak lhostejně a přec tak divoce, že s láskou hned i žel mne pojímal.

Dál od břehův vás lodník odvážel, a když jsem počal tebe ztráceti, tu Václav, jak by hněvem posedlý, šel nejprv dovnitř do své komnaty,

a rychle opět navrátiv se zpět, hned loďku ode břehův odvázal, a pomalu k tvé loďce vesloval. Já volal naň, by vzal mne s sebou též,

však praviv mně, že bez svědkův chce být, jen v loďku tvoji hleděl upjatě. Však konečně zas k břehu vrátil se, a zavolav mne chvějným hlasem svým,

mne žádal, bych si jinou loďku vzal, a společně s ním na jezero jel. Jak chtěl, tak učinil jsem milerád, a podle sebe tiše jeli jsme.

Pak na mne temným hlasem promluvil: „jsi dobrý veslař – učiň vůli mou, a tam tu loďku, již jsem ukázal, jak z žertu by jen, počni předjíždět,

leč jinam ne, jen dovnitř jezera.“ Jak malá loutka jsem jej poslechl, a brzy tobě hleděl do tváře; to jakmile zhléd’ Jindřich, manžel tvůj,

hned veslaře od vesel odstrčil, sám ujížděje dovnitř jezera. Ty’s prosila jej, aby vrátil se, leč marně – letem vlašťovice jel;

já za ním hnal a Václav za námi. Hra promění se rychle ve vášeň, a v skutku mně jen hlavně o to šlo, bych krásnou loďku vaši předstihl.

Již ztrácely se břehy s očí nám, již šeré mlhy obklopily nás, a my jsme stále veslovali v před, ač množil se i kolem vlnek rej,

jsa rozbujněný váním větříku. Ty’s opravdu se báti počala – to rychle k stanutí mne přimělo. Již jako poražený vracel jsem se zpět,

an Václav v rychlém letu přikvapil. Svou loďkou proti vaší prudce hnal, a nežli Jindřich opatřit se moh’, k ní přitočil se, rukou uchytil,

a dosti klidným hlasem promluvil: My boj svůj dosud neskončili jsme, a protož dovolte mně barone, zde by se obou osud rozhodl.

Tvůj manžel takou řečí udiven, ni nemoh’ Václava hned poznati, a poznav jej, s ním dal se do vády, a spílal divných bláznův nadutých.

Leč Václav pevně loďku v rukou měl, a pevným hlasem řekl konečně: „buď hned se se mnou bíti budete, a souboj na vodě nám rozhodne,

neb bez okolků vás zde zastřelím.“ „Nuž, pal chlapísko, máš-li odvahu!“ vzkřik’ Jindřich, na loďce se postaviv, a nežli mohl jsem se přiblížit,

jíž rána zazněla, a Jindřich pad’. Tím pádem převrhla se lodice – tě veslař, a já spasil Jindřicha, jenž těžce raněn silně krvácel.

Jak ďábel rychle Václav uháněl, a s úšklebkem ti volal do vody, když nebezpečně jsi se topila: „již dobrou noc vám, paní vznešená!“

Víc od té doby jsem jej nespatřil. Jen s tíží uzdravil se Jindřich zas. Vždyť známo tobě vše co pravím teď, a já přec jako dítě povídám,

v čas oné doby hrouže mysl svou, kdy poprvé jsem lepou uzřel tě. O nechme zašlých dob a časův minulých!“ A s celou vášní objal Marii,

jež modrým okem svým naň hleděla, tak klidným, jako bohův pohoda, a nezkaleným žádnou vzpomínkou, jak nebylo by u ní žádných chmur.

Tak žena jest! jak řeka hluboká, a hladká, jako tichý veletok, kde na dně skryta mnohá divná věc. A líbá ústka v vášni Vladislav,

a hledí v oči, oči zázračné, a šeptá slastmi celý opojen: „tím hleděním v ta modrá nebesa bych prosníti chtěl celý život svůj,

ba nekonečnou dobu věčnosti, můj život s očkem kdyby věčný byl.“ I usmívá se k tomu Marie, a šepce jemu tichým hláskem svým:

„ty sníš si o věčnosti rozkoší, snad ani konce jejich netuše; ty krásné doby minou brzy již. Vždyť Jindřich brzy odtud odjede,

chtě opět život trávit na jihu, a mne tam s sebou vléci ubohou. Již k odjezdu vše připraveno jest, ba připravena již i hostina,

kde se svými se druhy rozloučí.“ „O prchněm, prchněm rychle, Marie!“ „Kam utečeme, Vladislave můj?“ „Vol zemi jednu v světě veškerém!“

„Jak utečeme, Vladislave můj?“ „O srdce, rychle mluv, o pověz jak! O vím, již vím, jak uprchneme mu; hned po hostině, kterou druhům dá,

když vše se v zámku k spánku položí, my najdem příležitost nejlepší, pryč odtud tajně v noci utéci. – Zde na tom místě sejdeme se zas,

já k prchnutí vše nutné připravím.“ A modrým okem svým naň hleděla, pak v ňádra jemu kladla hlavu svou, a skryla tvář tam – snad i myšlenku. –