VII.

Letní večer vlahým teplem sytý čeří v ňadrech vzpomínek sen skrytý, volá city mrtvé z hrobů tmavých, šiky myšlenek tká kolotavých,

ztraceného mládí báj zpět spřádá, a jak sladký bol se v duši vkrádá. Hejtman Dubský sešel do zahrady, besídka kde mezi keřů řady

ke zdi přilehá, jsouc v houšti skrytá, a chlad milý snivým dumám skytá. – Sedí; lampa přitlumeným svitem vrhá světlo v útulku naň skrytém.

Černé oko, pohled orlí hrdý, v tváři mramor bledý, chladný, tvrdý, na němž jako na pomníku psáno: ducha mého červánkové ráno

v žhavý den se rychle proměnilo; svadlo žárem vše, co květem žilo, a noc černá rovem život zavalila, pod nímž pohřbena snem děsným dumá síla.

Tichá zoufalost i hrdost pokořená, utlumený vzdor i bolest rozechvěná, tajných nadějí květ spráchnivělý, bludně pestrých myšlenek svět celý,

popel citů svadlých, nepřehledná řada – to vše v hrobě ňader divou báj si spřádá, Se rtů zkamenělých úsměv pohrdání jedovatým šípem oko každé raní,

a stín minulosti v tváři bledé zmítaný a unavený rej svůj vede. – Bol – ten duchů král a vládce věčný, temný a přec svatý, nekonečný,

velký jak sám bůh a všemohoucí, přívalný jak pouště žáry žhoucí, vynořil svou hlavu z ňader tůně vznešenou, však hroznou na svém trůně.

„Prometheus k skalám přikovaný ve mně zlořečí, své cítě rány, ba i nebesům se samým rouhá pro ta muka nekonečná, dlouhá.

Každým dnem mně orel srdce sžírá, denně cítím, pal jak nitro svírá, a to srdce každým dnem zas roste radosti a všeho blaha, prosté –

a přec opět z mrtvých k bolu vstává bez naděje mysl kolotavá. Kamokoliv obrátím své hledy, vidím žal a bídy přízrak bledý,

a ten lid, ten národ zbědovaný, osudu jenž nese těžké rány. Srdce mé je k němu přikováno. jako z mládí růžové když ráno

zdrojem kojilo mne svěží síly. V ňadrech zvad’ již naděje květ bílý, ale lásky pal zbyl v rmutné hrudi, jež zpět mrtvý bol vždy k světlu budí.

Hle ty lidu mého hrozné děje! Hle ten boj, jenž k jeho zkáze spěje! hle ten osud můj a mého žití! Svaté budovy se na mne řítí,

jež jsem vyklenout chtěl nad svou hlavou; přátelství se sápe vášní dravou blázna chtíčem na mne rozlícené, lid jak na zrádce se na mne žene;

kletbou stala se mně láska svatá – a tak vše k mé zhoubě kvapně chvátá. – A přec cíl můj velký se mně daří! Zhyň ten národ, prv než v slabém stáří

do hrobu ho zklátí unavení, zhyň hned náhle bez dlouhého chvění, neboť odvěkého umírání drama děsnější než hrozná smrt je sama!

Marný boj tu, marné vše to hoře, jako slza vyroněná v moře! Proto k předu, k díla dokonání, byť pod tíhou kletby, tíhou lání

pukaly kry srdce, tály city, byť i ňadry lomcoval bol skrytý. Neznám nic než ducha svého snění: lidu smrt – a v smrti obrození.“

Takých myšlenek val rozbouřený příbojem rozrážel ducha stěny, a muž silou přemítaných skutků tlumil žal a bol a dumu smutku.

Vnořeného v sebe plaší kroky – před ním stojí mužík nevysoký, jenž mu zprávy o žebráku dává, upíraje očka pronikavá.

S podivením vyslech’ Dubský zvěsti, – a pak pravil v hněvu máchnuv pěstí: „Znám v tom Jarošovu motaninu, jenž tu marně halí vlastní vinu.

Prvé, než se den zasnoubí s nocí, musí žebrák ten být v naší moci – s ním mně přiveď syna Bartoňova Vojtěcha, jenž vše to spolu ková.“

Sotva vyřek’ Dubský tato slova, v lupenech to šustlo za jich zády; rychlý mužík, bázeň maje zrády, skočil v místo, kde se hýblo křoví,

a již vzácnou kořist k světlu loví, táhna Žantu paží svalovitou, jenž tam konati chtěl službu skrytou. Staroch ruce maje svislé stojí,

zrakem vzhůru pohlednout se bojí, v rozpacích pak prach utírá šatů, tu zas nohama se šoupe v chvatu, při tom z kabátu mu dýmka čouhá –

okamžik je mu jak muka dlouhá. „K jakému jsi činu číhal skrytě?“ táže se ho Dubský pánovitě. Na zvědách že byl to nesmí zradit,

proto jme se rukou čelo hladit, myšlenky a rozum v duchu zbírá, potu krůpěje si v tváři stírá, a pak praví zhurta odhodlaný:

„Chtěl jsem jenom prohlédnout si pány.“ „Radosti té dopřeju ti dosti – hajdy do lapáku bez milosti.“ Odvádějí Žantu do vězení –

on jde po rekovsku beze chvění, neboť myšlénka ho sílí v znoji, že je mučenníkem v tomto boji, ba lze čísti v odhodlaném líci:

„Veďte si mne třeba k šibenici!“