VII.

Zkrvácenou nohou vyšehradské skály v porobenou šíji deptá hrdý vrah; v chrámy věčných bohů, jež se k nebi pjaly, rukou hrabivou Frank loupeživě sáh’,

zkrušil zlaté sochy a teď u oltáře napájí a krmí stádo koňů svých; kde se rozlévala svatých tajin záře, nadýmá se zpupně rabů mrzký pych.

Rusý Milota té spousty nese vinu; ač měl do posledních dechů bránit hrad, vydal vrahům jej a v zkázy prohlubinu povalil zem rodnou černým hrotem zrad.

Luděk v hradě sídlí skále na temenu, pod nímž ponurý proud stená Vltavin; tamo vězení je vydlabáno v stěnu a v něm úpí Vanda, Zemovid i syn;

tam i tmavý žalář Gadofreda hostí, který v chladná pouta skut je za zločin. Ludiše jen lepá žije ve volnosti, duše jediná, jež prosta všech je vin.

Volně chodí hradem – ale na svobodě je jen jako v kleci polapená ptač, která poletujíc v stejnoměrné shodě roní z hrdélka tuch rozkvílený pláč.

Dívka hledí s hradeb přes Vltavu v luhy; k vrchům lesnatým dál těká tklivý zrak a zor v ranní třpyt se noří slunné duhy. Vinfrid vedle ní; jej mrazí smutku tlak,

je jak chorá jedle, která v tiché pláni o samotě strmí v nebe modrý kruh; k Ludiši se klidně bledou tváří sklání, a slov libé zvuky lahodí mu v sluch:

„Hle, jak vůkol dýchá útulným vše mírem, lupen dubů ladně šumí věkových, a bor tmavých sosen ve prostoru širém ku dřímotě klidné šerým tajem ztich’;

na řece se vlnky bujným rejem honí, políbení tisknou ve květnatý břeh, nebe k luzné vnadě blankytem se kloní, vesmír obejímá boží lásky dech.

Tak vše smírné jest, a ku pohodě krásné v objetí si vřelém leží celý svět; ale v srdci lidí plamen lásky hasne a v tom souladě jen člověk v zlo je vklet.

Proč se zabíjejí, v krvi ruce brodí, proč se národové vraždí vespolek? Vždyť jsou jedna bratř, je jedna máti rodí, a ta skýtá všem svých darů luzný vděk.“

Oči Vinfrid dvíhá, v blankytu je noří a dí, jak by zíral dobu blaha v něm: „Přijde, dívko, čas, že mocný bůh nám stvoří nová nebesa i novou svatou zem;

v srdce, v duši vryje zákony nám svoje, kterých nevyhladí vášní zpupný pych; ztichne srdcí vír i ztichnou kruté boje, ducha nesposkvrní mrzkých činů hřích;

v radlice se skují meče válkou rudé, vedle vlka spočne tichý beránek, bezpečně si dítě s hadem hráti bude a nad světem zlatý rozklene se věk.“

Zalesklo se děvě modré oko svitem, jako by juž vanul touhy luzný čas. Ale v sen ten černým Brunhilda se kmitem jeví na hradbách a zlatý její vlas

vlní v prstencích se po bělostné šíji, v níž se odhaleně leskne hrdý třpyt; dlouhé roucho větrem v záhyby se svíjí, z tváří pýchy tvrdé hledí jasný klid.

Jako holoubek, jenž sladce vrká v luhu, kdy se vynoří sup z černých nebe chmur, uztrnulý jest a zaklet v matném kruhu neví úžasem, zda letěti má v dvůr

neb se stuliti, a při tom bolem strádá – Ludiši tak dívku jímá chvějný strach; hledí rozpačitě, utekla by ráda, ale stojí přec, neb hrůzy prst k ní sáh’.

Brunhilda se blíží, rukou hrdě kyne; vzdaluje se dívka, sám je s paní kněz, a kdy v rozhovoru malá chvíle mine, odchází též Vinfrid, jak by břímě nes’.

Brunhilda je sama; s hradeb zorem těká, kolem srdce bouří citů chmurný lem; myslí na Záboje, myslí na Luděka, sama k sobě mluví korálovým rtem:

„Věru, směšné je to hadí lidské plémě! Shlukem veškerých je vášní hrabivých; po všech pokladech, jež nebesa i země v lůně chovají, mu sahá chtíčů pych;

třebe krev svých bližních jako šelma dravá, přes vrcholy mrtvol kráčí v slávy chrám, slastí ryk mu bitvy, ctí mu vražda žhavá, zdarem jeho činů podvod je i klam;

v rozkoších se válí, vrávorá v nich zpitý, za okamih blaha, za jediný den životy svých bratrů dává na skon lítý a hlad chtíčů jeho končí smrtí jen.

Není dost mu země; dotíravě hrabe drápem obraznosti v jiných světů stín: za hrobem chce žít, a tělo jeho chabé je prý nejkrásnější stvořitelův čin!

Ale hltavé i nenasytné zvíře, jako tygr dravé, nezkrotné jak běs, žravé jako vlk a lstivé lis jak v díře, hnusné jako šakal, drzé jako pes –

zvíře to svým vášním položilo váhu, přívěsek si dalo nízkým choutkám svým; boha, zákony i mravů drsnou dráhu zahálčivá mysl vydumala v dým.

V hrudi krýti smečku chtíčů náruživých, ale báti se jim volně dokořán otevříti bránu labyrintů živých, na jichž vrata buší v nitru nával ran –

toť je pazourů těch lidských směšnost celá, která poutá vůli, svobodu i čin. Bůh i svědomí i zákonů tíž bdělá, jež se v rozum lidský vryly jako klín,

jsou mně ničím, tretkou bez ceny a váhy; na srdci je nechci jako břímě nést. Volně duch můj letí k metě dálné snahy a pud bez uzdy mých ňader pánem jest.

V moci mé je Luděk a s ním Franků síla; v syna Gadofreda, jenž mně zrádcem byl, jedovatá střela juž se pomsty vryla; Vinirid, nevěda, v můj se mnou míří cíl,

a tak jedinou jsem českých krajů paní – jenom Záboj dosud není v rukou mých. Vnadou nalíčenou přilákám jej maní, medvěda v past lapím, aby krotký ztich’,

a pak pádných blesků namířenou ranou jedním mihem zhladím knížat starý rod, a než krůpěje jich krve na zem skanou, Luděka též sklátí tajné pomsty hrot.

Velmožové Franků, touhou lásky spiatí, pokoří se mně a s nimi celý voj; s Milotou lid český bude pomáhati, a s ním proti králi pozdvihneme boj;

jeho moci prapor v českých krajin straně ve prach zdeptáme a rozptýlíme v dým – a já korunu si na vítězné skráně jako královna těch zemí postavím!“

Kdy tak z ňader letí myšlenka jí mnohá, stará babice k ní kráčí po hradbách; ve škrpálech šourá vyzáblá se noha, ohyzdnou je vráskou v tváři každý tah;

o hůl vetché břímě shrbeného těla rukou opírá a pod plachetkou vlas v šedý chundel čouhá se scvrklého čela, které do žlutá byl sežeh’ stáří mráz.

Klimka čarovná jde z lesní šeré chaty, kamo Brunhilda se kouzel chodí ptát, a sám ďábel vleče babiny dnes hnáty tahem šouravým na pevný Vyšehrad.

„Budiž vítána mně roušku odhaliti, za níž skryt je zlatý budoucnosti dar“ – Brunhilda jí dí, a v jejím oku svítí neúkrotných vášní náruživý žár.

„Rci, že přišla doba, královnou kdy budu, a že koruna mých skrání vítězných jako slunná záře bez poskvrn a bludů skvít se bude jasem na sever i jih.

Rci, že doba tu, kdy ozdobí mou duši moci, slávy, cti i velebnosti šat, a že lidský duch, jenž velikost vždy tuší, obdivem i bázní ke mně bude jat;

zmlklý zdvihni ret a rci mně sladkou zkazku, že si pokořím i ňader letný cit, srdcím zamknutým že vynutím i lásku, jež se vyrojí jak hvězdy na blankyt.

V nitro lidstva vtisknu pečeť svojí vlády, pečeť ducha svého zlatým obrazem – a ten nevymažou celých věků řady. Příštích pokolení kolotavý tem

bude vyprávěti o mně velké báje, které vlnou dějin v šerý, dálný čas přivalí se mocně, jako v širé kraje balvan povodní se s hory valí vráz.

Veškerého lidstva pamět si i ducha jako jarý jezdec oře osedlám; perutí kam šlehne jeho smělá tucha, jména mého velkost poletí s ní tam;

na věk věků lidstvu usadím se v lebi, v jeho mozku, krvi, v jeho myšlenkách, v peklu jeho muk i v jeho slastí nebi jako slunný jas i černých mraků tah.

Nezahynu v tůni, ve vln vírném změtu, který žravým jícnem život hltá všech; pokud zníti bude mluva lidských retů, váti bude v ní mé slávy jarý dech.

To mne rci, a tíhou zasypu tě zlata, že se pod ní ohne i tvůj zkřehlý hnát; budeš bohatou, a slepená tvá chata mocným slovem mým se promění ti v hrad!“

Škaredí se Klimka, na zem oko sklání, Brunhildě dí chladně hlasem sípavým: „Nerozumím tomu, vznešená má paní, co jsi mně tu děla velkým slovem svým.

Hádati dnes není příhodná ti doba, neboť řapík tvůj mně dosud nevyrost’ a teď nepřátelských duchů vládne zloba, jež mně kalí vodu, mutí můj mně hvozd.

Ale nesu to, nač celého jsem žití nasadila sílu, práci, zor i um; ve tři malé láhve dovedla jsem skrýti život, krásu, smrt i lásky něžný šum.“

Baba šklebí se a z huby šourem čouhá kotlavý jí zub jak rezovatá mříž; vráskovitá ruka, vyzáblá i dlouhá, pod plachetku sahá v utajenou skrýš,

vyndává tré lahví, chytře mžourá na ně, jazykem si mlaská, kašle chrapotem, na Brunhildu hledí lstivým okem k straně a dí tajeplně dýchavičným rtem:

„Tré zde tekutin, a v každé jiná šťáva, kouzelných je bylin vydal noční květ. V bílé láhvi číhá smrti šelma dravá – komu namícháš, ten dýchal naposled.

Komu z rudé dáš jen kapku jako rosy, kdy se ráno leskne v slunci na trávách, láskou vzplane k tobě, na věk pouta nosí, kterých nerozláme žádné síly vzmach.

Ale dáš-li komu víc té rudé šťávy, do útrob mu vsypeš hrozných bolů jed – duch mu zešílí a běsův plamen žhavý bude štvát jej, šlehat v děsný běh a let. –

Hle, tu modrá láhev! Z té pij sama, paní, neboť každým douškem omládne tvůj duch; budeš svěží, krásná jako zora ranní a svět celý vnadou ve svůj vloudíš kruh.“

Hbitě Brunhilda po darech sahá divá, rozčilenou rukou drhá smělý chvat; ale Klimka láhve do záhybů skrývá a lsti úskočné jí z oka šlehá had.

„Ne tak, krásná paní,“ dí jí baba chará, „prve cenu dáš mně za ten skvělý dar, kterým udílet tvá bude síla jará krásu, lásku, smrt i šílenosti zmar.

Cena ta je velká, jak má byla píle nápojů těch kouzla květům vynutit; hledala jsem je, kdy do půlnoční chvíle jiné smrtelníky tulil spánku klid.

Nechci drahých kmentů stříbrotkané šaty, nechci tíhu zlata ani jiný skvost, ani hrady pyšné na místě své chaty, v jejímž útulku mně šerém blaha dost.

‚Život životem a smrt se smrtí platí‘ – tak prý v knihách vašich černě psáno jest. Milotu nechť pomsty tvrdá ruka schvátí za té jeho zrady mrzkou, podlou lest.

Vyvedeš jej sem a s vyšehradské skály před okem mým dolů svrhnouti jej dáš, aby litice mu tělo roztrhaly. Za ním Radomunda v tuhá pouta svaž,

pode stráží přivést dej jej do mé chaty, abych ukojila pomsty na něm chtíč; nožem sama bodat budu jeho hnáty, dokud duše z těla neuletí pryč.

Měla syna jsem – ach, byl to junák jarý, štít a meč mu býval neodlučný druh; černé bejlí měl, a těmi kouzla dary nesměl poranit jej sek ni střely ruch.

Štítem posvátnému byl tu Vyšehradu, proti houfům vašim bránil hradby skal, a kdy Milota byl utkal podlou zradu a vám v tmavé noci svaté brány vzdal,

jediný se bránil hrdina můj milý; nebyl s to ni luk ni meč jej poranit, až se vyronily všechny těla síly a naň rozlícený řítil se váš lid.

Radomund dal rozkaz v okovy jej skouti, na osidlo k trámu mrzce pověsit – dosud vidím jej, jak škube se a kroutí a jak v hrdlo mu je tuhý provaz vryt!“

Odmlkla se Klinika; hněvem líce siná, těsně přitisknut je k retu bledý ret; brada čouhá z plachty, do níž pěst se vtíná, vrásky v tváři tuhnou, oko hází jed;

supe baba jakby z posledního měchu, i dí Brunhildě, v ni lepíc kalný zrak: „Cenu žádanou dej Klimce pro útěchu, smrt bych krví smyla, bolu sňala tlak!“

„Čarodějko, šílíš!?“ Brunhilda jí větí a v zrak její loudí tajená se zlost. „Ano, šílím, paní, žalem po dítěti, jež mně bylo tím, čím tobě šperků skvost.

Šťávy narudlé jsem plný doušek pila, proto do útrob vjel návalný mně vztek; smrt jen Milotova by mne uzdravila a krev mého vraha bude srdci lék.

Ano, šílím, paní! A že pravdu pravím, proti tobě samé šílenosti hrot bodem obracím a cenu výše stavím – hleď, by smělý duch tvůj vyváz’ beze škod!“

Baba šklebí se a dolů v tvrdou skálu mrští bílou lahví, jež se tříští v mih; hněv jí hrdlem sípe jako na píšťalu, i dí, metajíc jed očí sršivých:

„Za dvě teď chci více; na dobrou mně shodu oba na smrt vydáš a jak přídavek Ludiši i Vandu pustíš na svobodu, v žaláři by dusném nehnětl je věk.

Na řece viz člun, jejž ponořený v pěnu rybář prudkým veslem v druhý žene břeh; prv než dorazí, dej kýženou mně cenu; nekývneš-li dřív, než loďka skončí běh,

také druhé láhve roztříští a zkruší šílené mé ruky do propasti hod. Na tvých ňadrech vidím, jak ti srdce buší – mluv, než rybák s člunem vynoří se z vod!“

„Žádanou měj cenu!“ – Brunhilda dí hbitě, s hradeb dolů kráčí, podkasavši šat, na hrad jde a snuje zrady tajné sítě. Volá Milotu a k němu vojska řad,

volá Radomunda, oba spoutat káže, do okovů skuté jímá v tlupy střed a zpět na hradby jde v čele mocné stráže, kde k nim srší babin jedovatý hled.

Stane na zdech tlum, a Klimka opojená v duchu vidí lámat Milotův juž hnát; do vousů mu plvá, křičí, kvílí, stená a hněv v jejím hrdle sípá jako had.

Kyne Brunhilda, a nastrojenou zradou čarodějku chopí stráží náhlý chvat; paže mohutnou se silou na ni kladou – jatá Klimka srázně padá do tenat.

Jako tygr vrhá Brunhilda se divá na babu, kde skryty lahvice má šťav, vymykaje silou, za ňadra si skrývá, opět rukou kyne ve vojáků dav

a pryč, jak by pod ní ohněm půda plála, chvátá letmým krokem dolů se hradeb. Škube sebou Klimka, klne, hněvem sálá, o svíravé paže vetchý tluče leb,

křičí, svíjí se – však ruce svalovité mohutně ji drží v pastích železných, se hradeb ji vrhou v řeky tůně skryté – a v sled za ní chechtá pochopů se smích.

Kotálí se baba se skal do Vltavy, ostré hroty stěny derou na ní šat, tíhou těla bluňká ve proud řeky tmavý a krev červená vln šumných kalí chlad;

ale za krátkou se chvíli z vody noří, pluje na povrchu níž a níž i dál. Rusý Milota na hradbách zlostí hoří, a kdy nastrojená pouta s rukou sňal,

volá po lučišti, po kalené střele, natáh’ tetivu, šíp v mocný pouští let, a hrot vystřelený v zbroceném tkví těle: do tmavé se tůně Klimka hrouží zpět.

Řehtá tlum se tomu, vraceje se k hradu; vzadu Milota jde zamračen a tich, a dlaň drsná hladí dlouhou, rusou bradu, jak by chtěla s vousů setřít hanby hřích.

Brunhilda se v dálku z oken hradu dívá, kořist uschovavši v komnat tajnou skrýš; o trůnu a slávě dumá bojechtivá a hruď nezkrocené touhy tísní tíž.

Ale jarý Záboj se své tvrdé Skály zrakem orla hlídá sídla svého kruh a lva silou hájí oblasti své valy, kterou obepíná horstva táhlý pruh.

Slovo jeho vlády sahá mocnou braní ode krajů žírných, Jizery kde tok útesům se vymknuv běží kyprou plání, tam až, Cidlina kde pramení se v skok;

odtud obloukem jde valným v krajní místa, kde Trut před věky byl potřel lítou saň a kde juné Labe v tichou pouť se chystá, vykypěvši z hor jak z mýtin mrštná laň.

Oblast ta je volná, a Frank marně baží z rovin v orlí hnízdo ranou udeřit; všude jako hradba Záboj strmí stráží a hor k němu věrně stojí chrabrý lid.

S četou raně vyjel, Prachovské kde skály s Brady sdružily se v rozeklanou stráň; napříč proti nim se v bory Košov halí a hor obou svahy dělí valná pláň;

pláně rozlohou, jež prostírá se širá, v úděl Zábojův chce klínem vrýt se vrah; otvor brány té rek branným lidem vzpírá, by Frank nepřekročil nestřežený práh.

Na úpatí Brad a na pokraji lesa ve družiny chrabré šiku železném stojí obrněný, k jihu zraky nesa, hory Veliše kde v rovině je lem.

Odloživ i štít i helmu zakalenou přes planinu hledí okem sokolím, a kdy zírá tam, kde bory obzor klenou, vidí, jak se dvíhá v dáli prachu dým

a v něm zahalený hbitý pohyb koní, ba i lesklých braní prokmitavý třpyt; jezdců tlupa jezdce kvapným cvalem honí, a dle podoby to Franků branný lid.

Pevnou přílbu klade na mohutné skráně, i dí Luboru, by s četou na kůň sed’ a s ní proti tlupě do vlnité pláně bránit stíhaného vyhrnul se v let.

S druhy na koních se Lubor řítí dolů mezi keře olšin v stínu vlahý chlad; odtud úprkem se nese do výmolu, tajně mkna se v pláň, by do zad vrahům pad’.

V širopolí cestou Ctibor na komoni drží dívku s děckem, cvalem letí vpřed; pod ním supe kůň, vzduch lape, nozdrou honí, hryže udidlo a ku skoku pne hřbet;

jezdec boky oře v ruce napřažené šlehá řemením a mrská o překot; za ním jako chmura valí se a žene vyrojená tlupa franckých jízdných rot.

Bledá dívka před ním s rozpuštěným vlasem v oku vytřeštěném jeví hrůzy strach; v náručí jí dítě vříská tenkým hlasem a kol pod ořem se dvíhá dusný prach.

V trysku klesá kůň a s ním i naděj všecka; uztrnulé dívky pronikavý křik, odskok Ctiborův, ryk vrahův a pláč děcka směsí proplétá se v jeden okamžik,

Robě s dívkou dvih meč junák z pochvy tasí, na prvního vraha, který dorazil, vrhá se jak blesk a nehledaje spásy krví krev chce pomstít do posledních sil.

Nabíhá naň Frank a napřáh pevné rámě ostrokutým mrští po něm oštěpem; uhýbá se jun a zhouby unik tlamě skočí vrahu v bok a hrouží meč svůj v něm.

Do mrákotné smrti Frank se kotí s oře, kaločerné krve řine proud se v prach a dav jeho druhů, lačnou pomstou hoře, na Ctibora pádí jako mračen tah;

obklopují jej a hrozí povaliti, rozdupati hnáty koňů kopytem; juž se na něj sápou, juž se na něj řítí, ana dusotem tu novým duní zem.

Rozléhá se ryk, a v bok jim Lubor s druhy valí se a žene jako vichru změt, kdy s hor osněžených v rovin jarní luhy mrazem třeskutým se pouští v burný let.

Vynořiv se v pláni cválá v čety čele, a kdy úprkem se Frankům přiblížil, vrhá v tlupu jezdců oštěp z ruky smělé, a hrot vymrštěný v hruď se Kurtu vryl.

Svého velitele Frankové kdy vidí, jak mu braň i údy brotí kalná krev, k prsům Luborovým kuté hroty řídí a naň zuřivého jeku chrlí řev.

Proti trysku trysk, a koňstvo v sebe vráží; vřava, lom a třeskot rozechvívá vzduch; v slunci mihotá se z napřažených paží mečů, kopí, střel a pádných mlatů ruch.

Štít se o štít láme, braň se tříští braní, silou nezdolnou tlum Franků povalen; ti tu probodáni, oni s koňů skláni, jiní utíkají, druzí jati v plen.

Ctiborovi život zachráněn je mladý; ale v bitce kruté kopím poraněn, z prachu dovlékl se v kypré trávy chlady, kde mu dívka krev a mdloby stírá sen.

Poznává jej Lubor, neboť slavný krásou lepé Ludiši byl zmladu zasnouben. Nesou k Záboji jej, který s valnou chasou na výsluní vyjel z tmavých borů ven.

Radimova syna raněného vida, z levého jak boku teče krve proud, roní Záboj slzu, hořce nad ním rydá, ale marně ptá se, jaký bohů soud

vede v ten jej kraj a vrah kde stih’ jej kletý, otec kde mu je, kde bratry zanechal. Nevětí mu jinoch, mdloba svírá rety a bol vtíná se mu v každý těla sval.

Vedle raněného stojí dívka Mlada, s rozechvěným srdcem vypravuje věst: „Po Cidliny březích pásala jsem stáda, domovem kde otec s milou matkou jest.

Divokým tam pychem Franků vřava sálá, děvám rmutno, hrozno v oněch krajích dlít; proto máti pryč mne z domu odeslala, k dědu Kochanu bych do hor šla se krýt.

Jeť on otec matčin a na stará léta Radvaniců sídlo dávné opustil, a kde Kamenice v klíny hor se vplétá, tráví život vetchý, našed svůj tam díl.

Tajně rodiče mne v cestu vypravili a mým průvodcem byl bratr Vacerad; oba vyšli jsme, kdy ve půlnoční chvíli se šerem se klidným snoubí vlhký chlad.

Ku vsi Hronově jsme přišli v ranní zoře, a kdy nad rybníkem kradli jsme se v šeř, kvěl a pláč tu zazněl v naše tiché hoře – a my našli dítě odložené v keř.

Vzala jsem je v náruč, libě konejšila; přes luh kráčeli jsme s malým křiklounkem opodále dědin, kde se bída kryla, hledajíce drahou tmavých lesů lem.

Dnem jsme tajili se; za nočního šera aneb před svítáním brali jsme se vpřed, až nás pod soumrakem dostih’ Ctibor včera, jemuž jako nám spěl k horám touhy hled.

Přidruživ se ved’ nás k vládykovi Mnátě, jenž nám všem dal klidný v noci útulek, a jakmile ráno zabřesklo se v chatě, dále provázel nás k horám chrabrý rek.

Ale pod Veliš kdy v tmavostinné bory přišli jsme a šera ovanul nás chlad, jízdných Franků tré se vyřítilo s hory, kde vrah buduje prý valů pevný hrad.

Při nájezdu prudkém padl bratr drahý a mně nebožátku děsno bylo zřít, jak hrot chmurné smrti ve hrob sklál jej záhy, a to pro mne jen a pro mé matky klid.

Moraně však černé, bohyni té kruté, nepomstěný nekles’ ve plen Vacerad; Ctibor jednomu v bok vrazil kopí kuté, vrahu druhému probodl mečem hnát,

a kdy třetí viděl povalené druhy, marně oštěpem se ohnav hbitě prch’, a prv než se dal s ním Ctibor na boj tuhý, borem pádil zpět, kde Veliš pne se vrch.

Nemohla jsem bratra slzou pokropiti, obejmouti jej a zlíbat naposled ani ustlati mu na mohylu kvítí, kdy smrt tmou mu černou obestřela hled.

Havran přiletí neb vrána krákoravá, zobcem vyklovou mu z hlavy oka zor a v tmě noční oudy vlků smečka dravá hltem rozedere, vyjíc v dálný bor...“

Kdy věst smutným retem děva vypravuje, z jedlí, které šumí na temeně Brad, hejno vran se dvíhá, po nebesích pluje a jak černé sítě, stkané v dlouhý řad,

roztahuje křídla, kráká po blankytě a tam letí, kde se Veliš halí v bor. Uztrnulá Mlada zor k nim točí skrytě a tvář bledne jí i vázne rozhovor;

prstem ukazuje na oblohu k stádu, oko kalí slza, zvuky tlumí pláč; jí se zdá, že bratra v mrzkou dala zradu a že k jeho trupu černá letí ptač.

Usedavě štká; žal srdce probuzený z hloubi ňader dme se v bolně tklivý hlas a kvěl odráží se od skal tvrdé stěny, na nichž měkký mech se pestří v slunný jas.

Na kraj lesa v zeleň kapradí a trávy vrhá se a chladí žhavých palů bol; k ní se tulí robě, jehož pohled smavý z oček pomněnkových těká kolem kol

a tkví na Záboji, jeho lesklé brani, malou bílou ručku hravě vztahujíc k helmě na chochol, jenž dmutý větrem sklání s přílby vlásení a děcku vlaje vstříc.

„Činči“ – žvatlá klučík, kroutí malou hlavou, na níž ve prstencích bují jemný vlas; čílko zastíněno kadeří je plavou a dech růžový tvář zdobí něhou krás.

Záboj do náruči půvabné jme robě, nad nímž přeletělo věkem jar juž pět; hošík v černý vous mu noří ruce obě a s ním k úsměvu se ladí rekův ret.

„Mým je dítě to a za svoje je beru, dokud nebude mu otec nalezen; synem bude mně, kdy milovanou dceru sudby neblahé mně vyrval kletý den.“

Ještě žhavé slunko plane na blankytě, a juž dorazili k Skále pochodem. Ale ku horám dál Mlada spěchá hbitě, kde tok Kamenice stříbří borů lem.

Kochan má tam chatu přilepenou k skále, jejíž příkré srázy trčí do nebes, a ten domek skrovný je jak hnízdo malé, které na jaře si zpěvný ptáček snes’.

Nad chatrčí stěna – holá, drsná, šedá; sokolem jí zove vůkol horský lid; ptáka podobou se k nebi pne a zvedá a v chmur kotoučích je vrchol její skryt.

Pod ní Kamenice valí hučné šumy; kol je nametána kolmá spousta hor, a na stráních jsou jim rozesílány dumy, v kterých pohroužený dřímá temný bor.

Oko zvědavé kam otočí se kolem, skal je, hřbetů, lesů nachlumená směs; k břehu pruh se pestří luhem nebo polem, na než žírnou prst byl dravý ručej snes’.

Pod dědovou chatou palouk zelená se veliký as tak, jak horských obrů dlaň; na palouku v trávě Kochan koz pět pase, které do stínu byl večer vyhnal v stráň.

V ruce drží hůl, i opírá se na ni; zdaleka se bělá lysiny mu pleš, a tu pohladívá občas drsnou dlaní, na trávníku kyprém trče jako jež;

kožich chlupem navrch v létě obrácený ovčí vlnou kryje tělo do stehen a juž k hnátům přirost, neboť beze změny spí a bdí v něm staroch, nosí noc i den.

Stojí nehnutě jak sochou zkamenělou, dívá se, jak kozy travin koušou květ, a jen někdy shýbá těla tíží celou, by na bujné stádo kámen ostrý zved’,

kdy se neposlušně stranou rozprchává nebo zelí chce mu mlsně ožírat. Nejvíc trápí jej a zlobí „srna“ hravá, ale za to „rezka“ horlivě má rád.

S maloučkým si bravem hovor vede šíře, haní, chválí, rotí, dělá pořádek; „hodná kozička“ neb „proklaté to zvíře“ – brouká jim svůj hněv a hlásí libý vděk.

V úval noc se noří ve večerním chladu; Kochan žene stádo k chatě pod útes a v skal výklenek je váže v jednu řadu, kam jim lupení byl javorové snes’;

do nádoby velké malý brav si dojí, drsnou dlaní hladí svého „rezka“ hřbet; a že klatá „srna“ kutí zas a brojí, s klackem na ni jde a zlořečí jí vpřed,

všechny nepravosti dávné vyčítá jí, že mu spásla řepu, pošlapala mák, pokoje že nedá ani doma v stáji a že jedenkrát ho potrkala v znak.

Staroch za hlavu ji zlostně pěstí chytá, ke skobě ji pevně váže provazem, takže hnout se nemůž’ „srna“ vzdorovitá, a jen mekot její letí v borů lem.

Na temenech skalin červánkové svítí; Mlada, sprovázená juným Luborem, po pěšině bílé podle řeky v mýti rychlou nožkou blíží přes úval se sem;

kmeta poznává i volá na něj zdáli; po skalách se nese zvučný její hlas, k uchu starochovu ozvěnou se valí a děd obrací k ní nakloněný vaz.

Stojí před ním dívka; také Kochan zná ji, nevítá však vnučku slovem laskavým, do kožichu brouká jako medvěd v háji, pohladívá pleš a zrakem hledí mdlým.

„Který ďas tě vede do hor až k mé chatě a kdo je ten s tebou habán kolohnát?“ dí a Lubora si ode hlavy k patě prohlíží a dívá na jeho se šat.

S oroseným okem vypravuje Mlada, co navalil hrůzy dnešní na ni den; ale na křemen slz její prcha padá, neboť nejímá juž starce bol ni sten.

Jinochu dí drsně, k věstem dívky chladný: „Pryč se kliď a holku na pokoji nech; pro tebe tu věru není nocleh žádný – a ty, Mlado, hajdy v chatu na pelech!“

Odchází jun mlčky, za ním děva zírá touhou rozechvěna v ňadrech zvlněných; slzu vyroněnou tajně s tváře stírá, jak by perla v oku zjevný byla hřích.

Hledě za Luborem Kochan brouká Mladě: „Věru, vybrala jsi pěknou sobě věc – šmaťhá kolenama jako buvol v stádě, klátí rukama jak s dratví mladý švec;

jako holub v báni kroutí se a točí, suchý je jak luňák – pohleď na něj přec! Holka, pověz mně, kde nechala jsi oči – věru, ten tvůj milý není krasavec!“

Rumění se dívka, a že noc se chýlí, v lůžko velí děd, jí mlékem zkojiv hlad, neboť starý šetek za malou prý chvíli bude obcházet, a tu juž radno spát,

Položili se; mha spánku Kochanovi zamkla oko sivé ve hluboký sen. Mlada nespí však a v chatě pode krovy v srdci přemítá, co svalil na ni den;

postavy se divé rojí před očima v hrůz a krve rudé propletenou směs; obraz Luborův ji sladkou něhou jímá a v hruď na křídlech se lásky touhou snes’.

Přebrodiv jun čacký potokem se dravým pevnou nohou chvátá na vyčnělou stráň, vydutá kde skála strmí čelem tmavým a strž dolů visí jako vosí báň.

Na visutě skalin used v dálku zírá, kam se slunko zlaté skrylo za Ještěd; červánková záře v šeru nočním zmírá a v tmu uhasíná růžodechý sled;

ticho vše, jen ručej poklid noční ruší, pění se a zdýmá prudkým peřejem; junu jak ta bystřen srdce v ňadrech buší a cit rozjařený mocně bouří v něm,

proudí z útrap ven a dme se vlnou výše, letí, těká, touží, tryská v libý zpěv. K straně pěje Lubor, kde sní Mlada tiše, a té nejkrásnější pěje ze všech děv,

Hlahol písně letí touhou do dálavy, romoní a vplétá v bystřeně se šum, a sbor čermáků, jenž ukryl v háj se tmavý, k písni juna cechtá slasti nočních dům.

Dívka slyší pění, na práh sedá chaty, její jméno sladce doráží jí v slech; srdce staví k junu lásky most si zlatý a ret v políbeních ssaje jeho dech.