V chechot se dali spurní živlové, třesou se mimovolně rykem smavým, ba i sám sever pohnul tváří svou, v ledech se hyzle zvukem kolotavým.
„Malí ti červi kletí přece jsou k něčemu dobří v životě svém krátkém: divný ten hmyz má divný v sobě stroj, pod kůží jenž mu hraje kolovrátkem.
Každý ten stroj jest jinak naladěn, a když se dají do hraní jen čtyři, již tu je komedie hotová, která můj mírní hněv, jenž ve mně víří.“
Se smíchem jihu zářný pán tak děl, západ však odpovídá v divém řevu: „Smutný to smích, jenž opět nutí nás zlámati ostré hroty svého hněvu.“
Utichla bouř a stáli vichrové nad zámkem Tarlínovým prostřed mraků; krutým svým vášním uzdu připjali, ohně a blesky skryvše do svých zraků.
„Musíme ždát, až přijde onen čas, lidské že city shasnou zimným ledem, i zčerná oheň, jenž jim v nitru plá, spráchniví srdce jako v trupu bledém.
Bude pak v červu mráz a tma a led, tak jako hrozno bude ve prostoru, slunko až zmrzne zimou třeskutou, a život rozpadne se v černém moru.“
Ponurý děl tak vladař severu, zatřásl lednou, bleskavou svou tváří; posupný unášel jej do tmy oř, znikl již, zanechav jen rudou záři.
Zakypěl západ, zachmuřil se jih, rozděvem otvírali hrdla svoje: „Ošklivý hmyz ten jest nám překážkou, vyřítit že nám nelze teď se v boje.“
Zavála obrů křídla mohutná, prostory zahučely naposledy, ztrácely v dálce huk se s duněním, jako když v mořích točen trou se ledy. –
Zahalen v chmurách mlčel východ jen, poslední obrátil se ke své straně, hněvivě mrštil bleskem ostatním, klikatě jenž se kácel s nebes báně.
V strmité stráni mířil do skály, s třeskem jež sřítila se v propast bezdnou, s ní na ní černá jedle, jež sta let sahala spurně na oblohu hvězdnou. –
Nerad se vrací, jako silný rek, útěkem jenž byl stržen v lité válce; na proudech huku nazpět valí se, hrochá a hřímá odletuje v dálce.
Obloha opět plna pohody, zlíbala zora nebes čelo jasné, k objetí náruč v dálku rozpjala, vlní se v růžích roucho její řásné.
Okřála zem a skřivan probuzen cvrliká v hnízdě, pak se vznáší vzhůru, vše jest zas světlé, plno pohody, setřela země se tváře své chmuru.
Cookies on Poetry Cove