Paní leží před slunkem své krásy pološerou lampou v něhy stínu; při ní vděky poletují sladce, kolébajíc v svém ji čárném klínu.
Kolem ní cos lahodného šepce, chvějí dechové se vůně plní, guirlandami nad ní prostřen půvab, jenž se dolů ladnou vlnou vlní.
Tichá jest a odpočívá klidně, hlavu sklání na poduškách jemných, černé vlasy volně rozpuštěné bujně proudí v prsténcích se temných.
Jsou jak chmury na půlnoční straně, ana obloha se v jihu směje, a když pohne liliovým čelem, zdá se, že se nebe s mraky chvěje.
Horko paní – leží odhalena; ňadra lesknou v růžích se a sněhu, jak by jabloňové z jara květy vysypaly na ně svoji něhu.
Dole nožky vedle sebe plynou, vynořují běloskvoucí třpyty jak dvé bujných stříbropěných proudů, jejichž zdroj jest tajuplně skrytý.
Postať velká v šero zahalená v polosvitu k ní se kloní tiše – an tu Tarlín vzkřikne litým hněvem, skokem tigra skočí, plamen dýše.
Ruka napřahá se mihem vzhůru, zraku lesklý třpyt se kmitne dýky – v tom se zámek otřás’ v podvalinách, zaduněly bouře, vichru ryky.
Blesku svit a hrochot hromu padá, Tarlínovu ruku hrůzou raní – v oudech všech se věrná Kora chvěje, ze spánku se probudila paní.
Tarlín omráčený skálou stojí, vypadla mu dýka, ruka klesá – vidí Koru, ana paní slouží, klne Ďávu, ale v srdci plesá.
„Pro bůh, muži, jaká tě to hrůza? pověz, pověz, co se stalo tobě?“ „Netaž se teď, konvalinko vonná, vypovím ti všechno v jiné době.
Raděj sděl mi, zdali nemoc přešla, zdali zlahodněly bolů roje.“ „Zdráva jsem již, holubčíku milý, pomohla mně dobrá Kora moje.“
Pryč odešla Kora – Tarlín statný ruku béře paní, k ní se vine, celuje a líbá, k ňadrům tiskne, a proud sladkých slov mu z úst se line.
Dech se s dechem pojí v ladné shodě, duch se k duchu v mocném vznětu sklání, až jich lásky velkolepá hudba ozvěnou zní na nebeské báni.
Starý Ďáva dole chmurně čeká, jak to s kletou Korou bude přece; ale při tom strach má o Elviru, a tak do vousů si šeptem vece:
„Bylo by jí na stokráte škoda, milá, dobrá jest jak dítě malé, krásná tak, jak jabličko to vonné, se stromů co visí v podzim zralé;
zvířátkům vždyť ani neublíží, a bílého beránka má ráda, červenou co na krku má pásku, se zvonečkem chodě beze stáda.“
Cookies on Poetry Cove