Mezi dědinou a městem do večerního se les tmí šera, na daleké nebes báni kmitají se hvězdic světla sterá
jako zlatých včelek roje rozhemžené v míru nekonečném, závratnou jež propasť bájí ukrývají klidně v lesku věčném.
Tichošumná křídla klade hravý vánek stromů na koruny, a v lupeních ševelí to jak sten bolný rozechvěné struny.
Po mezích a po pažitech mateří tam douška vůní duje, nad luhami teplým vzduchem svatojanský brouček poletuje,
a – jak žití šerou plání – lesklý sen se míhá ve prostoru. Kolem ticho, jenom drozen ještě pozdní píseň pěje v boru.
Vojtěch potácí se k lesu, raněné mu srdce bolem zmírá, neví, zda-li bdí či v spánku hrozných snů zda vidmo ducha svírá;
myšlenek mu vírem černým kolácí se v hlavě motanina, a z těch labyrintů tmavých marně východ hledá jeho vina.
Stanul tam, kde před lesíkem javorů se táhne dlouhá řada; pod jich clony sedá v pažit, mezi bol se lásky touha vkrádá,
oko z citů spleteniny napjatě se dívá do dálavy, kam se cesta vine k městu, jehož viděti jest obrys tmavý.
Jella nikým nestřežená ven vychází jako laňka hbitá, chodem rychlým míjí město, v nivách zelených ji chládek vítá,
bočí s dráhy, po lukách jde, dlouhý šat si strojně podkasává, malá nožka stírá rosu, jíž se kolem perlí hustá tráva,
jako v tance bujném reji rychle vznáší půvabným se krokem, a jak víla v nočním šeru octla v pažitu se za potokem.
Za potokem svah se kloní, luznou vůní svěžích květů dýchá, hbitá nožka přešla vršek, a tu pláň se rozprostírá tichá,
na ní javorů řad s lesem odráží se v nebi od prostoru – a již oba v zanícení kráčí spolně do blízkého boru.
V jejich duši bují mládí, v jejich srdci lásky cit je svatý; a ta láska a to mládí božského jim vína pohár zlatý
tajnou silou tiskne v ruce, tak že plným douškem pijí rety; bájnou říš si vykouzlili, jež se pestří bohatými květy,
a z těch květů girlandami věnčí sebe, život svůj i světy – v moři růží tone bolesť, mizí strasť i žel i osud kletý.
Láska s mládím – božské síly! Před jich světlem vše se ve prach kloní, a jich vzdušná duha s oblak naději i v černou propast roní.
Podál blaženého mládí bdí však stáří s hroznou tíhou v duši – žebrák v mechu slyší oba, a jich tajný šepot sen mu ruší.
Cookies on Poetry Cove