Ráno jest to malý obláček na západním nebi svítící, krásný, bílý, jak zjev labutí; který pluje mořem lazuru,
plný něžnosti a lahody, prodchnut nebes oka paprskem – roste však, jak divá myšlenka, a prv nežli slunko zapadlo,
jest to moře temných, černých chmur, jehož vlnění jest hromu třesk, jehož v trysku pěna blesku svit. Tak jest láska v našich útrobách.
Vladislavu ani Marii nelze více vrátiti se zpět, jako v horách spoustu sněhovou nelze v pádu ničím zadržet.
„Manžela mne mého zbav“ – tak to Vladislavu v uších zní, ba spíš hučí zvuků návalem, jak by svět, jejž ucho vnímat můž’,
byl jedním zvonem velikým, rozhoupaným vichrů hučením, jehož srdce bije slova ta. – Oba ve dne sní a dumají,
a když noc své rouško rozestře, scházejí se v parku lesnatém, v jehož středu tiché jezero, hluboké v propasti skalnaté,
z uchycené v letu bystřice zpoutaným jest nebi zrcadlem, v němž se hvězdy, měsíc shlížejí. – Bystřice jest hladká v okovech,
jako tichost vášní zpoutaných, hluboká, jak síla bez zbroje, dumavá, jak mysl zavřená. „Pověz mně ach Vladislave můj,
proč tak temně hledíš v vodu tu, jako by tam psán byl osud náš, a ty bys jej vyčíst, zbádat chtěl?“ „Tichá voda ta, to obraz můj,
a to nebe v ní i s hvězdami, jež tam září z hloubi úkrytu, to jsi ty má drahá Marie. Vezmi ladný obraz vodě té,
vezmeš jedinou jí myšlenku, jež jí s nebe padla v útrobu jako její podíl jediný.“ „Ach ta ladná mysl ubohá!
Jediný dech vánku zrádného zmutí ji a v kousky roztříští, celým nebem krásy zatřese, až se hvězdy s lunou zachvějí,
rozedrány, rozmetány tam, jako rozedrány světla hav.“ K svému Vladislavu tulí se, upírá naň krásných očí dvé,
a se táže něžným hlasem svým: „Pravda, drahý Vladislave můj, tvého ducha vánek nezmutí?“ „Neboj se, má drahá Marie!
Při severní hvězdě přísahám, že mne vánek nikdy nezmutí. Mne jen vichr divý rozpoutá, a já houknu letem bystřice,
shodím vazeb svojich okovy, vezmu na svá bedra myšlenku, myšlenku tu s nebe roněnou, uletím s ní v kraje půvabu
bez bouří a vichru zrádného, a tam budu ladným jezerem, v němž se zhlížet bude nebe tvé, plné utkaných z hvězd myšlenek.
Zdali chceš tak, drahá Marie?“ „Chci, o chci, o prosím učiň tak!“ V náruč se mu vrhá unylá, on ji mocně tiskne k ňádrům svým,
jakby na vždy k sobě spoutat chtěl; pohroužen jsa v moře rozkoší, na její rty tiskne polibek; všechny smysly tonou ve slastech,
jenom v ucho hučí divý zvuk: „manžela mne mého zbav!“ Zrádný vánek v keři zašoumal, usmál se a dechnul na vodu,
až v ní nebe slastí třáslo se; zachvěla se luna s hvězdami; rozškubány, rozmetány tam, jako rozedraný světla hav.
Cookies on Poetry Cove