VI.

V šeru svítá den, je vidět ranní zoru, oblohu jak líbá rtoma plných vnad, a jak na východě z lůna černých borů čeří červánky se v rudý růží sad,

z jejichž květných korun v dáli na obzoru svatožárný jasoň vstává věčně mlád. Dechem tajemným noc, sivá máti stará, osvěžila zem, jež novým ohněm hárá.

Čas je parných dnů, kdy zralá rež je v poli, kdy srp s kosou jindy břinčí v žírnou pláň a k nim ženců zpěv se druží v bujné roli. Ale v době té, jež třebe krve daň,

pusto v nivách je, jen někde po údolí smutně rukou pastýř opírá si skráň, brav i skot i sebe kryje v keře chladu, vrah by loupežný mu nepřikvačil k stádu.

Pusto po nivách; však u Hronova dvoru v jeho dědině je lomoz, huk i ruch. Pestré lidu davy víří ve prostoru a kol tlupy té Frank natáh’ vojů kruh;

krev a loupež sálá vrahům z divých zorů, v pevném šiku k druhu seřaděn je druh, a tlum zbrojný třímá rukojetě braní, jež se v ranním slunku lesknou širou plání.

Před svítáním denním lid přihnali z krajů, jako plachý brav se honí se stran všech; společný křest bránu otevřít má rájů pohanskému bludu vírných davů těch,

které seštvali sem z chat a skrýší hájů. Nakupená tlupa ku jezeru v břeh jako rojů chumáč hromadou se valí, kde proud Cidliny se v tmavé pleso halí.

Jako v jeseni, kdy po obloze šeré ptáků přelétavých stře se černá síť a v ní štěbot, huk a křídel šum se pere a pak třepetavá slétne na pažit,

hemží se a skáče v motanině steré, počne sviřinkat a spolně vrnožit – tak i u jezera těkavý lid šumí a po tvářích strou se bídy těžké dumy.

S rozhaleným ňadrem ženy matky stojí, chudé tělo kryje roztrhaný šat, nemluvňátek pláč na bílých prsou kojí; větší děti vedle k nim se tisknou vzad,

muži tu, tam starci civí v nepokoji a květ mladých dívek, junů truchlý řad – to vše rojí se a bují v kyprém luhu a řad vojáků je zbrojných tiskne v kruhu.

Jako král té bídy mezi tlumů davem prostřed trčí Radim, ondy mocný lech; vlas i vous má šedý, ale v oku žhavém jiskry metá vzdor a přitlumený vzdech

zamrz’ v mocných prsou pod šedivým hávem, ba i řeč mu vyschla na semknutých rtech; ruce uvázány provazy má vzadu, jež se v maso ryjí jako zápleť hadů.

Cidlina kde v Labe tichým tokem padá, v hradě vládykou byl dědin rozsáhlých; synů pět mu střáhlo bezpočetná stáda na rozlohu dálném žírných jeho lích,

a pět jiných synů oralo mu lada. Ale vše to vzal mu Franků divý pych; v bitvě zoufalé mu padlo devět synů a jen s jedním uspěl skrýt se v lesním stínu.

Vyslídili jej a přivlékli sem kmeta. K němu obrácen je vůkol davu zrak; ostré pošklebky naň mnohý z lidu metá, neboť krutým býval jeho ruky tlak,

kterou v hrdé zvůli vládl mnohá léta. Trpké smíchy ty, jak chladné pršky mrak, v oheň jeho hněvu padají a syčí – ale pyšně lech se pod jich deštěm tyčí,

vzdorným čelem stojí s nepohnutou tváří, kterou do směda žeh’ úpal drahně let, a věk marně hrbí těla vetché stáří; obrácen je v dálku sivý jeho hled,

a kdy rozhlíží se, vidí v ranní záři, jak před dvěma Franky kráčí vetchý kmet a jak ubohého starce s hlavou šedou bičem mrskají a mocí k břehu vedou.

K zemi nahrbený pod ran krutým sekem úpí žalně Luban, ondy slavný žrec; slza mezi vrásky kane v líci měkkém, na němž rdí se studu rmutný ruměnec.

Nemůže jít dále, noha klesá věkem, ale nelítostný Frank jej žene přec, šlehá ještě hůř, a kmet když na zem padá, ostnem braně břitké kole v jeho záda.

Staroch týraný se bolem žhavým svíjí, mimovolně z úst se dere kvěl i vzdech, a čím úpí víc, tím víc jej ostřím bijí; za bodnutím každým cítí bičů šleh,

jež se na něj sypou jako zápleť zmijí, a stráž úšklebně mu volá na posměch: „Krahujci zda svatí, pohane ty klatý, nevěstili ti, kde čertu složíš hnáty?!“

Pláče vetchý Luban, prsou stony roní, které z hrdla nutí neúkrotný bol; šediny rve s hlavy, prsty ryje do ní, a jak vichru silou přelomený stvol

nachýlené tělo k siré zemi kloní; vidí chladné dechy smrti vanout kol a zrak věkem mdlý se k nebi točí vzhůru, jak by s oblohy ždal svaté pomsty chmuru.

Lidu zástup vírný svého žrece vida strachu podivem a hrůzou trne jat; mnohý z hloubi ňader lká a k druhu rydá: „Staří bohové nám odumřeli snad,

aneb na ně padla pohrom těžká bída, že bůh nový ztekl jejich ráje hrad, kde teď děsných ďasů nové pokolení svaté řády světa v haldu trosek mění.“

Zavírá zrak Radim tomu hrůzy vidu, zřít by nemusil, jak milený mu druh brocen krví klesá přede tváří lidu. Ale nový řev a hluk se valí v sluch,

a lech v hrdém duchu vyrušený z klidu zírá nad jezero v rozložitý luh, kde se nový pohled oku otevírá, až hruď úžasem a leknutím se svírá.

Ctibora, hle, syna, lásky drahé dítě, poslední to větve svěží ratolest, řemením Frank spoutav ku komoni lítě vleče za sebou a cválá pruhem cest;

pádí za ním jun, jat ve vrahovy sítě, co mu v hrdle dechu, v nohou síly jest; v žilách krev mu buší, pot se řine s čela, hněvem nezkrotným plá zrak i duše celá.

Úprkem Frank koně podél břehu honí, a tu náhle stane tam, kde Luban pad’. Ctibor v mžiku tom, kdy vrah se zvědav kloní, sápe řemen ve dví, jímž byl k oři spiat,

náhlým skokem vpřed se bočí ku komoni, u třemene chopí Franka v mocný chvat, dolů mrští jím, jak blesk sám v sedlo sedá, koně otáčí a v trysku spásu hledá.

Hukem víří davy. Jezdci v řadách vrahů pouštějí se za ním v honu cvalný běh a jich vír se míhá na pobřežním svahu. Junák Ctibor letí jako na křídlech,

oře tiskne v boky, šlehem mocných tahů mrská jej a pádí, kde se vine břeh. Ale v patách jsou mu Frankové jak chrti a je lov to dravý k životu a smrti.

Slyší za sebou dech frkajících koní, do ucha mu pere rozvířený řev; v duchu naděje i bledý strach se honí, v oko mha se stele, hlavou víří krev

a smrt mihem každým blíž se k němu kloní. Jako klikatého blesku náhlý zjev otáčí se vlevo, břeh kde strmí v plese, a skok na koni jej střemhlav ve proud nese.

V druhou stranu pluje v jezera vod chladu, a dav Franků řvoucí tím se v letu zmát’; mnohý opozdil se ve změteném řadu, jiného strach jímá v srázný skočit pád;

kdo se za ním vrhli, daleko jsou vzadu, a jun uniká, do hravých vlnek jat, u druhého břehu juž se v proudu míhá a zrak otcův tklivý radostně jej stíhá.

Marný vrahů hon; jun na protější straně z vody na koni se hbitě vynořil; cvalem peláší v bor po rozlohu pláně, co mu po napětí hrozném zbylo sil,

jako přede psy kdy prchá mladá laně a v tmáň uniká, kde kyne spásy cíl. Oddechuje Radim, ňader břímě střásá a lid narojený hlasitě mu jásá.

Ve hluk radostný se hněvy Franků mísí; uzlovité knuty stráží sveřepých šlehem hvízdavým se krvavými rysy ryjí v těla lidu, se rtů plaší smích,

a mrsk proniká až do kosti a čísy. Také Radima ťal knuty žhavý švih, a Frank řve mu v ucho: „Tobě na hřbet kladu náplast chladivou za Ctiborovou zradu.“

Ani nepovzdechl staroch odhodlaný, bolestí jen vtíná ve rty zubů chrup; setříti chce klejmo potupné té hany, hrdě přímí se jak neoblomný dub

a ze zraku sype blesku zlostné rány. Vida taký vzdor, Frank druhý knuty lup a pak bezpočetné lípá v jeho záda – ale nepohnutý Radim mlčky strádá.

Tlumy utichly, jen zde i onde v bolu tlumený rtů sykot prská v ranní vzduch; mezi tlupou s druhem Harant po údolu v napětí křest ždají, zraky točí v kruh;

a hle, Radomund a bledý Vinfrid spolu z dědiny se blíží na zelený luh a lid, jako včely ve večerním šeru, v chomáče se klíží, vučí při jezeru.

„Kněže velebný,“ dí vůdce Vinfridovi, „shluklé zástupy o svatý prosí křest, abys v ráj je uved’ pod nebeské krovy!“ Druh mu nevětí, a tichý, němý jest,

v duchu nedotknutý liché šalby slovy, v kterých tuší klam i násilí a lest. Bledý jako smrt jde krokem vážně k tlumu a pod ledem tváří skrývá těžkou dumu.

Na zvýšené místo stoupá zadumaný a v houf davů pestrých zvoní tklivý hlas: „Slovo mé, ne meč má volati vás v brány, kterými se vchází v nebes blahý jas.

Protož odejdi, kdo násilím byl štvaný, aby pokálený nebyl hodokvas, k němuž v pokoji a lásce buďte zváni – neboť bůh můj vám je bohem smilování!“

Mluvil dál a ze rtů ručej sladký plyne, jako balzám proudí v srdce plné ran; mnohý vzdech a slza bolestná se line a lid, udiven, že člověkem byl pán,

který vládne slunci, hvězdám v noci stinné, a že také trpěl, nosil břímě han, měkne lásky slovem pod tíhou svých bolů a žen rozléhá se vzlykot po údolu.

A kdy vyznívá hlas dojímavé řeči, by odešli ti, kdož nechtí vody křtem, kterým ducha žal a boj se útrap léčí, přijati jho kříže v kruhu bratrském –

mnozí v prach se kloní, roní slzy, klečí. Harant však a Kruvoj zlostně škubou rtem, bručí do sebe a pohled pohrdavý chmurným okem lučí na pokorné davy.

Uniknouti chtějí, ale vedle číhá na ně smědý Hron a jako mračný běs zrakem bodavým jich každý pohyb stíhá. Vidí jej a stanou; hrůzou je jim kněz,

a strach tlačí je jak noční můry tíha. Kruvoj druhu dí: „Ba raději bych dnes jako veverka jed’ šišky někde v háji nebo borůvky, jež na pasekách zrají.“

Rmutně větí Harant: „Trochem vody, brachu, na suchého kněze vyfňukanou řeč opláchneme s beder těžký náklad strachu. Viz, jak boulí Hron a k hrdlu drží meč,

který, pryč-li půjdem, spustí ku poplachu.“ Utichli a stojí zadrhnuti v leč. Pryč uniká Radim; v tváři hněvem rudý zlostně měří davy, přímí staré údy,

a kdy sňali pouta, kráčí k Lubanovi, který chladem vody úpal kojí ran; laje mrzké láji urputnými slovy krev umývá druhu z rozbodaných blan,

a kdy okřál žrec, jej vede podél křoví v travou porostlý a rozložitý lán; mlčky starci jdou a těžké ňader vzdechy věstí ducha bol a srdce bez útěchy.

Pokorný dav žen, jsa výmluvností jatý, po pás hrouží těla do jezera vod, v jehož vlnách kmit se slunka čeří zlatý, a řad zkroušeně se kloní v chladný brod;

nad ním kněz se modlí, maje ruce spiaty, obřad koná křestu, velký slaví hod, a juž k dokonání pravou ruku dvíže, posledním by žehnal znamením je kříže.

Náhle za rokytím na pokraji plesa vodní slípka vzlétá v křivolaký kruh; za ním hladina se čeří, dme a klesá a proud z hlubiny se valí v ranní vzduch

utonulou dívku na povrchu nesa. Oko Vinfridovo sahá ve vod ruch... vidí mrtvou Jaru... úběl její čela... pozdvihnutá ruka trne zkamenělá...

Stojí ohromený; v truchlé bledé tváři útrob záchvěv bouří, tmou se kalí zrak; z mrákoty se marně pne a ducha jaří – mdlobou klesá k zemi na ztrnulý znak

jako povalená socha na oltáři. Ale mrtvá Jara s lícem do oblak jako vynořený z tůně leknín bílý pluje na vlnách a proudem dál se chýlí.

Za dvorem je javor při chladivém zdroji; vrchol v jasný blankyt pne se do nebes a v kmen rozeklaný, jenž jak balvan stojí, mnohý blesků klín, se z černé chmury snes’.

Lupenů stín chladný k studánce se pojí a v něm natrhaných květů pestrá směs jako lůžko stře se měkounké a svěží, na němž mrtvá Jara v bílé říze leží.

Nakloněná matka klečí u mrtvoly; zprahlý ret je tichý; v hrdle nářku hlas, který jako vichor rozléhal se v poli, nyní velikého žalu dechem zhas’,

a jen slzy svědčí, jak ji srdce bolí; líce kryje v Jařin rozpuštěný vlas, který černým proudem po květech se valí a dech léta bujný barvou smrti halí.

Hron je opřen o kmen, a co v ňadrech víří, vědí bozi jen, neb tichý, němý jest; ale v tváři znát, že jedovatí štíři hlodají mu v srdce pro truchlivou věst,

která s Harantem i Kruvojem jej míří. Oba druhové, jež divný děsil křest, vedle něho stojí v líci zachmuřeni a zášť posupnou v cit útrpnosti mění.

K Jaře Hron se blíží; divě oči planou, na hlavě se ježí rozčechraný vlas; slzy netekou a pod bolestnou ranou rozorané líce trhá krutý mráz;

city návalné, jež na mysli mu tanou, žhavým hrotem v ducha ryjí hrůzy žas; svalovitá ruka k nebesům se dvíhá a z úst rozhorlených padá slova tíha:

„Harant pravdu děl! Teď vím, má dcero drahá, že ti záhubou byl Franků klatý kněz! Věkožizným bohům, k nimž jde zpět má snaha, svatou přísahou se hrozně klnu dnes,

že mé pomsty čin jak strže skála nahá v ssutinách jej pohřbí a s ním Franků směs, kteří přišli v zem a vraždí, pálí křtíce – krví budu mstíti smrt své holubice!

Svědky buďte mi – a chodem tajných spádů vmíchejte se oba v chátry nuzný sbor, který v kraji kněze doprovází z hladu; k Záboji se vluďte do skalnatých hor

a tam jemu rcete, že pod jeho vládu šíji ukláním i svého ducha vzdor a že podávám mu poklad svůj i ruku, aby proti Frankům odboj zdvih’ svých pluků!“