Varoň. (XVII.)

S temena nadúvalných, příkrých skal do noci plné hvězdic Varoň zírá, po skráních plyne dlouhý, šedý vlas, housle jak dítě svoje v rukou svírá.

Tichý z úst šepot nejprv divných slov větrem se mísí, duje do dálavy; živěji mluví pak, a k obloze vysýlá hlasu svého hlahol žhavý:

„Nebesa, dálná, krásná nebesa, velebné odvěčného světla sídlo, jedině vy jste s to v své pohodě pochopiť touhy mé a bolu zřídlo.

Ty krásný, stříbrovlasý jinochu, měsíčku lepý, hvězdic kníže bledý, poutníče nebes, vyslyš prosbu mou, kterou dnes k tobě nesu naposledy.

Až na mé srdce hlínu položí, zaroste hrob můj nízkou, chvějnou travou, ty nedej jménu mému zemříti, probuď je v duších ozářenou slávou.

Až za sto let, ne ne – až za tisíc uvidíš večerem neb nocí stinnou dívku a mládce v něžném objetí, ani se celují a k sobě vinou,

paprskem svým jim šeptej do ucha: Žil jednou člověk Varoň na tom světě, jenž vrh se v lásky moře hluboké, poklid svůj ztratil v jeho velen změtě.

Žil však muž ten, a věčně bude žíť, velké měl srdce, přeplněné city, tak jako pohár vínem kypící, ve kterém celé světy byly skryty.

Člověk ten hrál a věčně bude hráť – zahrej jim píseň na paprsků třpytu, které té naučím, bys pomněl ji, hráti ji mohl po mně v luzném kmitu.

Pověz, že já jsem tvůrcem písně té, dobře však zachovej ji ve své duši, by ti ji neukradl vrah můj – čas, jenž chce mne zničiť, a vše krásné ruší.“

Z nástroje jeho nový vane zvuk, lilie sní tak v letní noci báje, s oblohy rosa když jí svlaží tvář, a vánek nad ní svůdnou něhou vlaje.

Ze sna se motýl budí vyplašen, ve vzduchu chvílku kolýchavě krouží, klade se v její ňadra opojen, ssaje z nich slasť a v rozkoši se hrouží. –

Vzduchem se vlní píseň Varoně, jenž za ní pohlíží, jak letí k luně, vidí ji na perutích svých se nést, vidí ji prchať v éterové tůně.

Dál hledí vzhůru k jasným nebesům; – obláčky s měsícem si bledým hrají, hvězdy se smějí, tančí, laškují, plesají míry v nekonečném kraji.

Do duše bodá hudce taký ples, Varoňův zrak se pokryl černým mrakem, počíná hroziť pěstí k obloze, jeho že bolu větí smíchu znakem. –

„Bídná vy světla, vezdy mrkavá, vichrem vás dechu s nebes báně smetu, na jednu haldu skupím všechny vás, na jednu kupu věčnosť shrábnu světů...

K smíchu to nebe chytré, lstivé jest, nahoře rozepjalo svoje vděky. Pod námi dole tam proč neteče, veltoku proudem modré, světlé řeky?

Skákali bychom v ní jak stádo žab do vody skáče vyplašeno z břehu, ve vlnách lazuru se koupali, a ssáli slastí rozčeřenou něhu.

Žáby, ty žáby... nebe lazurné... lazurné nebe, v tebe písmem žhavým vyryju z ohně hrozné jméno své, aby tam plálo slunkem kolotavým.

Lazurné nebe, v tebe hlaholem děsivě houknu jména svého hlasy, aby se rozlehalo hromem svým v prostoře nekonečném na vše časy.

Duněti bude celou věčností, z jednoho konce valiti se v druhý, od hvězdy k hvězdě bude vichrem váť, káceti obrovskou se vlnou v kruhy.

Buráceť bude světy, zahřmí jim: Žil jednou člověk Varoň na tom míru, veliké duše muž – však utonul, utonul v prachu, v malých lidí víru.“

Trhané zvuky z houslí vichrem rval, odrážel jich se hlahol od skal kolem, vlnil se, táhl v lesích ozvěnou, naplněn šíleným a hořkým bolem. –

Umdlelá ruka padá s nástrojem, toužebným okem Varoň k nebi zírá, tamo však bez konce jest klid a mír, a třpytem leskne rozloha se šírá. –

Šílený smutek ovívá mu tvář, klesá i vztýčená prv hlava dolů, a duše jak by něco hledala, potácí po zemi se plna bolu.

„Nebe jest jako mysl ženina, jako to její srdce kolotavé; v citů těch poušť rýť jména svého zvuk – toť jako psáti v písku moře žhavé,

jenž letí lehký s každým vanutím, oasy nejvábnější ničí žití. Kde najdu ňadra, duši, myšlénku, kde bych moh jména svého paměť skrýti? –

Krásná ty země, panno věčných vnad, miluju tebe jako sestru svoji; vyslyš mou prosbu, prosbu jedinou, života mého luzný, svěží zdroji.

Se stromu poznání jsme jedli jen, stromu však nesmrtnosti plody sladké zavřel nám anděl mečem plamenným, vrhnuv nám duši v rmutu víry vratké.

Já nechci umříť – vyslyš prosbu mou – naučím tebe jedné svojí písni, o níž jsem celé žití přemýšlel uprostřed bouře lásky, vášní, tísní.

Nauč jí ptáčky své a potoky, oblakům sděl ji, ozvěně i borům, řekám i vánku, ba i havranům, všemu, co hýbe se, všem živým tvorům.

Až na mé srdce hlínu položí, přikaž jim, aby píseň moji pěli, šuměli, rokotali, šeptali, v uši i nitro srdcí lidských hřměli,

a veždy aby k tomu přidali: Žil jednou člověk Varoň na tom světě, muž duše veliké, ba obrovské, utonul ale v malých lidí změtě.

Dobře si však ji máti pamatuj, poslední jest to k tobě píseň moje, poslední z rozedmutých prsou zvuk, poslední výtrysk kypícího zdroje.

Člověka tobě vyrvu z mutů těch – hle člověk vztýčil hrdě svoji hlavu, a volá hlasem hromů třepících ve všehomíru kolotavou vřavu:

Co jest tam rozmetáno ve vás všech, a v prvků roztříštěno myriady, co v konce věčností dvou vmetáno, čas co víc nespojí v sklad jedné řady,

to všechno skupeno jest v ňadrech mých! Veliký duší jsem jak vesmír věčný, bohatý jako časů valný proud, myšlénkou svojí stojím nekonečný,

a v rukou mocných držím všechny vás. Rej vaší hudby pouhým jen jest strojem, bez vášní jste, jen pouzí otroci, však vášeň mého života jest zdrojem.

Buduji nebe, peklo vášní svou, čerpám v ní nadšení a lásku svoji, k hněvu i k nenávisti zážehu, k vítězství mne a k slávy trůnu zbrojí.

Buduji světy v bouřné hrudi své, a zas je kácím v propasť, v bezdno metám, i tvořím bohy, stavím pro ně ráj, vyháním pryč je zas a sám tam vlétám.

Člověk jsem, člověk! – Poslyš, máti má, velikou píseň moji o člověku! V paměť svou písmem žhavým vyryj ji, bouřlivou, pestrou, ladnou, plnou vděků.“

Z nástroje vlna nových hlaholů čeří se vzduchem, v úskalích se ztrácí, po borech tmavých těká úvalem, a jako ozvěna se nazpět vrací. –

A když tak hraje, náhle zdá se mu, země že rozlohy se šíré chvějí, zpěvu že jeho větí odpověď, a vše že tančí v kolotavém reji.

Zpívají bory, hory kloní se, pukají s třeskem nachlumené skály. Z přírody celé hřmotem obrovským kolácí zvuk se šílenými valy,

a bouří píseň jeho v prostory, k oblohy klenutí jí nese letem, valí jí do podzemí temného, v útrobách země hrochotá ji změtem.

Pod ním i nad ním, vedle něho, v něm hýbe se vše, vše kotoučí se, zmítá, vyvíjí luky, krouží v kolesách, vzedmutím dme se, chvěje se a kmitá,

romoní, šumí, šeptá, rokotá, lepetá, zpívá, hraje kolýchavě, zvoní jak vichrem rozhoupaný zvon, hučí a kypí v rozvlněné vřavě.

V obloze hvězdy rozprýskaly svit, v divoký rej se daly v modrém moři, v obloucích plamenných se houpají, a září ohněrudou nebe hoří.

V přívalů rozpestřených rmutů těch podivně luznou melodii slyší, jakoby něha duhou věnčená na křídlech bílých vála z rajských říší.

Béře jej v náruč vůní prodchnutou, nese jej na perutích k nebes báni, on sahá po obloze ramenem, a hvězdy shrnuje svou mocnou dlaní,

jímá je v hrsť a opět v prostory třpytem je roztříštěným seje, metá, a z každé hvězdy v dálku vržené lidského srdce vonný kalich vzkvétá,

naplněn vůní slasti opojné, jež z něho duje oroseným vánkem; kamo jen hlédne, vidí citu květ, a celý mír jest lidských srdcí stánkem,

v každém z nich třpytí jména jeho zvuk, barvami duhy vyryt v rozvlnění; diví se – hledí – pláče radostí – na zemi klesá – Varoně víc není.