Dvacet let již tak se vleče, skráně kryjí šedé vlasy, na zbloudilé duše desky myšlének řad vryly časy,
vryly hieroglifů je písmem tajným, skrytým lidským zrakům, jenom Varoň čte a hraje, rozumí těm černým znakům,
vypráví je v slov tísni, temnu slonu odhaluje, jako věštec hlubných mocí, jejichž tém se před ním snuje.
Svět se směje bláznu starci, jenž vždy hrá a k tomu zpívá, někdy vesel, někdy smuten, jak kdy duch se na svět dívá. –
Léto jest a modré nebe, slunko hřeje, slunko pálí, k dědině se blíží Varoň, housle jeho slyšeť z dáli.
Ke známému tomu hlasu se všech stran se hrnou děti, děvčata a chlapci spolně k starci běží, k starci letí.
Veselým se hemží skokem kolem něho v bujném davu, štěbetají, tančí, křepčí, zvyšujíce křikem vřavu.
Mezi nimi ale Varoň kráčí vážnou tváří k předu; vlasy rozčechrané v čele sahají až k mrakům hledu,
na hlavě má těžkou čapku, černou starou beranici, zpod níž celý strumen potu po vráskách se řine v líci.
Zeleň, kapradí a chvoj, listí z dubu, květy z luhu, přesličky a jetel polní zdobí čapku v pestrém kruhu.
Halena mu kryje tělo, vidna snědá ňadra nahá; drží k hrudi housle levou, pravou smyčcem k strunám sahá.
K veselým svým zvukům zpívá jakous píseň hlasem starým; děti, podavše si ruce, kolem tančí skokem jarým,
hledí k hudci okem modrým, potřásají malé hlavy, a své tenké hlásky mísí ve Varoňův hlahol žhavý.
Děti, starec – vše jest boso – kudy táhnou, prach se svíjí, u domů psi hudbou jati štěkají neb bolně vyjí.
Starý pometlář a podruh Kubeš v návsi houf ten vidí, hází v stranu pometla svá, kulhavý k nim krok svůj řídí.
O berličce jedné hbitě k malé tlupě běží, spěje, pantofel mu cvaká v běhu, horký pot se z něho leje.
Dál jde s nimi; Varoň hrdě na pometláře se dívá, pometlář však nedbá toho, s dětmi křičí, s dětmi zpívá.
Přišli za ves, Varoň stanul v květném luhu, hraje dále, děti nyní po dvou tančí kolem pochmurného krále.
Pěnkava a skřivan umlk’, přestal cvrkať cvrček v trávě, v žitě charpa květ svůj skrývá, s nebe slunko pálí žhavě. –
Varoňovi klesla ruka, umdlel hráti v prostřed vřavy, odhodil i smyčec, housle, sundal pestrou čapku s hlavy,
položil ji dolů na zem, a sám také sedl v trávu, děti ještě křičí, křepčí, volajíce jemu slávu.
Umlkají zpoznenáhla, k mistrově se čapce derou, sahají si do kapes svých, a z nich různé dárky berou:
suché švestky, suché hrušky, kusy chleba v ruce mají, prvé však, než za odměnu starci almužnou to dají,
každé ukousne si kousek, a pak teprv klade v trávu; klidně bere daň svou Varoň, jako důkaz svému právu.
O berličku opřen Kubeš, za dětmi si stojí tiše, a z dětinských jeho tváří dobrá, milá mysl dýše. –
S bolně tklivým usmíváním peníz hudci darem dává; a svou daň si Varoň sebrav, skrývá ji a zvolna vstává,
zvolna kráčí, dále stupá, posupně před sebe hledí; dokud nezanikl v dálce, zrakoma ho děti sledí.
Cookies on Poetry Cove