Nad hlavním městem v ranní oblohu gotický chrám své štíhlé věže ryje, věřících časů pomník ponurý, po šeru zašlých dob jenž touhou nyje. –
Rozžehlo slunko nad ním letní žár, zlatým se třpytem leskly kříže bání, temný zvuk varhan s písní hlaholem zněl jako dálných žalů chmurné vání.
Ve vzduchu ranním Varoň duši hřál, v níž hrdé vědomí mu mužně trůní; okolo šel a slyšel modlitby kanoucí v nitro bílých růží vůní. –
Do chrámu vkročil s duchem skroušeným, v náruč ho pojal šerého vzduch chladu, štíhlými okny světlo tlumené vrhalo duhou pestrých barev řadu. –
Ve hloubi temné v mlze kadidel plameny světel hoří na oltáři, za nimi světic jemné postavy v zlata a drahokamů skví se záři.
K postranní kapli chýlí chvějný krok, posvátné šero jímá ducha v snění, svit věčné lampy plá, a světla kmit barevným oknem vniká v polordění;
z tajemné dálky zvuky chorálu hlaholem nadpozemské touhy znějí. – Usedá do lavice v samotě, city se jeho rozvlněné chvějí,
na obraz oltáře zrak upírá: pohodou nebes boha syn tam září, a před ním Magdalena koří se k zemi jsouc nachýlena rmutnou tváří.
Nohy mu nardem vonným omyvši líbá je v horoucím zanícení, otírá božské zlatým vlasem svým, a z oka kane slza v studu rdění.
V besedě prostřed farisejských tlup spasitel zírá plný slitování, a v jeho líci sama nebesa milosti láskou k hříšnici se sklání.
Upírá Varoň do obrazu zrak, do duše božská mysl z něho dýše, postavy žitím dchnou, se hýbají, mění se náhle v skutečnosti říše.
Slyší, jak Magdalena plačíc lká, čeří se vlnou její zlaté vlasy, roznáší vůni nardu chvějný vzduch, reptají vzadu farisejské hlasy,
reptají tiše, potom víc a víc, repot jich hučnou bouří prostor plní; spasitel klidně vstává, zdvíhá hlas, v němž souzvuk velebný se sladce vlní:
„Já jsem to smilování odvěké, celého lidstva srdce nesmrtelné, já jsem to věčné milosrdenství bolu i slasti, žele, lásky plně.
Ranami srdce krutě zbodejte, krev z něho ceďte hrotem svého práva – pohřbené pod kamenem zákonů věčně a věčně opět z mrtvých vstává.
Slza tě, Magdaleno, umyla, srdce tvé čisto zas a posvěceno, sestrou jsi mou, já bratr opět tvůj – poklid a mír tvé duši budiž ženo.“
Pozdvihá Magdalena k němu tvář, paprsek lásky z ní s vzhůru vine, bez konce něha tam se zachvívá, krása i blahost z oka se jí line. –
Podobný Varoně i jímá cit, před synem člověka on na zem klesá, veškerou vášeň chtěl by s duše smýt, k němu se vznésti láskou na nebesa.
Dlouho tak, dlouho klečí pohřížen, zalétá v jeho učeníků řadu, sedá s ním za večera pod palmou, oddýchá v stromu fíkového chladu,
po břehu chodí klidna jezera, na hoře srdcí věčná slova slyší, žížní s ním u studnice v Samaři, v hovoru družném prázdní vína číši,
sdílí s ním každý lidský, božský cit, po nivách Palestiny za ním kráčí, provází ho i na Golgoty vrch, kříž jeho tokem trpkých slzí smáčí.
Hranici dob i míst duch přeletěl, před ním vše v skutečnosti dýchá, žije; s božským svým mistrem, synem člověka po věčně lidském žížní, práhne, nyje. –
A když tak v snění s čelem skloněným v lavici dumá v nitro pohřížený, náhle tu slyší vzdech, a zdvihnuv zrak před sebou vidí postať lepé ženy,
ana tam před oltářem klečící modlí se vroucně, k spasiteli hledí, tvář svoji želně k němu obrací, a z očí hořkých slzí bolest cedí.
Zírá a zírá v ni, – toť Miriam, to onen dech té vonné, luzné krásy, toť onen půvab vezdy kouzelný, který ho poutal k sobě drahné časy. –
Cookies on Poetry Cove