Do duše své se tajin ponořiv, hledá v ní přírody a žití krásu, jak by tam skryta byla pokladem čekajíc probuzení k světla jasu.
Otvírá hlubin brány útrob svých, k novému vše se rozechvívá žití, bují a kypí pestrosť v hlubinách, metají jiskry živlové tam skrytí.
Jemu se zdá, že v ňader prostoru skupeno na hromadě celé bytí: člověk a světy ve všech paprscích, hvězdy i zemi kroužiť v sobě cítí.
Světlo i tma i peklo s nebesy dřímalo tam, a nyní z mrtvých vstává, všechno se vplétá v kola obrovská, jak ona před tvořením mírů vřava. –
Násilím v pouta řeči vnutil vše, myšlénky jeho do slov rozmetány, ale ta slova jsou jak cárů směs v pospěchu rozvěšená na balvány.
Nelze mu ustať však – on dále jde, hledá a těká, uchytiť chce krásu, často ji vidí ve snech hlubokých, ve snech i slyší souzvuk její hlasů.
Probudí se – a obraz lepých snů, zaniká před duší jak chvějná pára, nemůže zachytiť ji v pevný lad, jak nelze v pouta jmouť dech vonný jara.
V okamžik taký závisť pálí hruď, titanská v něm se budí borná síla, on chtěl by Olymp krásy zničiti, rozkotať předků slavných božská díla.
Přál by si, aby krása veškerá po světě do paprsků rozmetaná, po částkách uložená v pokladech, v hlubinách srdcí dílně uschovaná
skupena byla v jeden velký chrám, podpáliť by jej pochodní moh žhavou, setříti s půdy zemské, s paměti, pokrýti zmol ten ducha svého lávou. –
Paprsek nový ozářil mu hruď, změtené myšlénky se pojí k ladu, bujně se vzhůru pnou a v temenech rozvily vonných ňader květnou vnadu.
Budovu staví z květů citů svých, a každá vůně, která se v ní vlní, rozchvívá slastí rozčeřenou hruď, rozkoší novou útroby mu plní.
Buduje stále velebný svůj chrám, nevidí ani, co se děje kolem, ztratil i sluch i zrak i pocit svůj, zapomněl, svět že zatím víří bolem.
V chudobě, nouzi dílo skončeno, do něhož vložil celou duši svoji, o němžto mněl, že velké jest, jak svět, že v sobě přírodu i lidi pojí.
Radostný pocit ňadra rozvlnil, hrdosti duma čelo ověnčila: dosáhnul života cíl vytčený, k němuž se vzpjala letem ducha síla.
V temenu stojí nadoblačných hor, již nesou lesk svých bílých skrání vzhůru – pod ním jest mha i mrak i hrom i déšť, on ale stápí zrak svůj do lazuru.
Cookies on Poetry Cove