Mladistvé srdce je jak květina, sklamané vadne mrazem buď neb žárem, ale v nov rozvijí se v korunu, pučí a voní novým opět jarem.
Varoni vesna přišla srdci zpět, zlíbala duši čarovnými ústy, dýchala vůni, květy vkouzlila tam, kde prv vlnil, zoufal cit si pustý.
Vrátil se zpět i nových myslí tem, v ňadrech mu mladých bujné vzedmul reje, podžehal vůli hojným plamenem, pod nímž vše rychle zrajíc k činům spěje.
„Myšlénko velikosti nesmrtné, k obloze vznes mne ohromností svojí, na čelo mé mně postav slunka zář, v ruce mé polož blesk a meče k boji,
do úst mně sílu vdechni zákonů, operuť nohy k hromovému letu, zasypu duši lidstva myšlénkou, myšlénkou krásy v nejluznějším květu.
Jednou svou rukou sáhnu v lidskou hruď, do hlubin moře bezhraničných vírů, druhou svou v rmuty světů ponořím, v přírody síly nekonečných mírů,
vhlednu, co kolotá jim v útrobách, života všeho bytosť vyrvu z nitra, skupím ji v pravdu krásy velebné, probudím srdce lidské k zoři jitra,
shrnu vše v slova divotvornou moc, vytvořím mohútné a velké dílo, postavím slunkem v ducha oblohu, aby tam svítilo a věčně žilo.
A přijde člověk s duší srdcem svým, uzří tam sebe, přírodu a míry, pokloní se jak bohu kráse té, plný jsa nadšení a v pravdu víry.
A světlo to – to budu já a já, přede mnou věčně skloní lidé čela, věčně jim budou zníti slova má, na věky vířiť v nich má mysl vřelá.
Tak v prsa matky země napíšu obrovským písmem jména svého zvuky, a dokud bude v kruhu kolotať v prostoru věčném mezi hvězdic pluky,
a dokud živiť bude plémě to, jež ve svých ňadrech paměť chová s city, hlaholiť budou moje myšlénky do duší lidských památníkem vryty.
Nesmaže nikdo, nikdo nesetře, duch můj co vkuje do nich silou svojí – velikých myšlének mých zástupy s věčností času památku mou spojí.
Bezsmrtnosť, průvodkyně velkosti, na svá mne vezmi zlatošumná křídla, okolo zemské koule se mnou spěj, vlož v mozky lidské jména mého sídla.“
Cookies on Poetry Cove