Záplava rudá zory východní růžovým zavlnila nebe mořem, a Věslav po břehu jde bystřice, v útrobách s hlubokým a vírným hořem.
„Co na tom světě mohu ještě chtíť, a jaký účel vytknouť vůli svojí? Nižádná v dálce neleskne se zář, která by k života mne vedla boji.
K čemu mně krása, k čemu umění? To, co mne nadchne velebností svojí, co vzedme city k bouři zvlněné, a vznese duši k pravěčnému zdroji,
co mně jest svatým vínkem zdobeno, tomu se zasmějí jen příští časy, mrští v to svojím hnusným úšklebkem, rozumu cárem zastrou zář mé krásy.
Zlomen jest cit a vůle potřena, na dně mně zbyla myšlénka jen bledá, jež sama sebe mučí zžíravě, a plna jedu svoji oběť hledá;
když pak ji najde, kape do ní jed, rozkruší na kusy ji zubem hada, až z ní jen zbude kostra šklebivá, kde jakás divá báj svůj pelech spřádá.
S láskou mou padlo vše, a myšlénka – tyran ten nad citem a vůlí chorý – mění mně světy v bezúčelnou směs, bez umu, bez naděje jitřní zory,
ve které nejlépe být prvkem zas, střásti cit i duši svého bytí, kolotať bez vědomí v slepý kruh, v černého moře valy zpět se skrýti.
Zničiť tě musím, kletá myšlénko, rozmetať písmena té písně živé, z které je nitro moje utkáno s nápěvem bolesti a tísně divé.“
Po břehu jde, a láska k životu tak jako holubice bílá, jará nad černou propastí se třepetá, z níž valí kotouč jedovatá pára.
A ptáče míru, ptáče pohody sněžná svá opustivši křídla dolů míhá se leskem v černém tumanu, a padá v bezdnu, tone v říši bolů.
Rozlétl výstřelu se rány zvuk, úvalem potácí se v nitru lesa, a Věslav, zbrocen vlastní krví svou, kácí se mrtev, mrtev k zemi klesá.
Ze svého zámku paní vychází vykoupať nitro svoje ranním vzduchem, perlivou rosou srdce osvěžit, okřáti sluch i oko živým ruchem.
Nebe se vlní mořem blankytu, pernatá míhají se zraku stáda, a jejich luzný rozjařený sbor veselý hlahol pestrých zvuků spřádá,
letné lásky zpívá radostech, o jaré vesny bezstarostné vnadě, o kráse květů v libém rozlupu, o mládí půvabného mocné vládě.
Miriam noří v ruch ten sluch i zrak, dojmem tím zastříť v ňadrech ton chce zvuku, přírody mladé svěžím balsámem zahojiť ránu z osudného luku.
Paprsek perlí orosený květ, po kterém vzdušným zjevem stoupá paní, a její bledou, zádumčivou tvář ovívá svěží vůní vánek ranní.
Tam, kde se hukem valí řeky tok, lehké své kroky chvějným letem nese, setřásá rosu s trávy zelené, a již jest u bystřice v stinném lese.
Úžasný ohled – dívčí mrtvolu vlnami vyvrženou vidí v břehu, poznává na ní šátek manžela na bílé nohy odhaleném sněhu.
Vykřikši hrůzou zrak svůj obrací, utíká nazpět během podél proudů; strašlivý zjev – zde leží na znaku Věslava tělo roztříštěných oudů.
Uštknutím hadím jest jí pohled ten, předtucha strašná její duši leká, zakrývá zrak, by nemusila zříť, a letem okřídleným dále těká.
Vzkřiknutí děsné – děsnější než prv – manžela postať mrtvého tam těla, zbrocena krví ještě řinoucí, jejížto červení se voda rděla.
Poslední sílu ducha napíná, zjevům chce utéc z ponurého lesa – nestačí síla, ducha jímá mrak, omdlelá k zemi na mech měkký klesá.
Cookies on Poetry Cove