V rovině na úpatí ladných hor půvabné město v kraj se rozprostírá, po jedné straně husté stromoví, po druhé modrý pás je řeky svírá.
Přijel sem Varoň, herec kočovní, minulých dob šla před ním pověsť slávy, a kouzlem zvědavosti přemocné diváků přivábila husté davy.
V prostorách malebného divadla chvěje se světel mihotavá záře, a v řadách dlouhých pestrým souladem třpytí se dívek květy v bujném jaře.
Šepot a šum a přitlumený smích, rojení pestré v různých barev kmitu, veselosť strojná v zvuku zavilém, jiskrné zraky paprskových svitů:
vše to s snuje, šumí, lepetá, mění se, v sebe vplétá, zdvihá, padá, jako by jediného proudu tok, jako by rozmetaných vlnek řada.
Utichl rozčeřených zvuků šum, opona před zvědavými se zdvihá, Narcissem Rameau Varoň vystoupil, a pestrý tem se před zrakem mu mihá.
Vysoká postať, krásná bledá líc, čelo jak vlnám myslí skalné břehy, prsa jak citů hráze vydmutá, a všude bouře, síla s vnadou něhy.
Bylo cos mocného v té postavě, vědomí hrdé nad všedními davy: pohybem každým, každou myšlénkou, probíhal v hlubném nitru oheň žhavý,
pokrytý lhostejností záslonou, z níž někdy válo ledovými mrazy; každý však tušil lávu v útrobách s příbojem mocným o závory hrází.
Hra jeho jako živá příroda: Rameau jest dechem vlastní jeho hrudi, onoho srdce srdcem jeho je, v ňadrech se stejný záplet myslí budí.
Noří svou duši v slova Narcisse, ku konci hra se v prostřed bouře sklání: Pompadour bledá čeká na herce, netušíc blesku chmury na svou skráni.
Jeví se Varoň; mimovolný zrak prvníkrát celý prostor letem stihá, i padá v jednu z loži malebných, odkud se postať ženy před ním mihá,
a spolu s ní tak rychle jako blesk pochmúrný pocit probíhá mu duší. Ohromen stojí, zapomíná vše, mrákota smysly jímá, hru mu ruší.
Přemocí její obraz setírá, myšlénku poutá ku přítomné době, a zrak svůj udivený odvrací, by chytil paměť, vůli skupil v sobě.
V tom ale v řadách nová postava s úsměškem před očima jeho vstává, roste a šklebí naň se potupně, noříc mu v ňadra žíhadla svá žhavá.
Dýky dvě projely mu útroby: Miriam, anděl utracené spásy – na druhé straně Věslav, ďábel sám, vysýlá k němu blesky ze své řásy.
Do duše jeho temný tuman pad, omráčen na zem klesá s vykřiknutím; Miriam marně krotí úsměvem city své rozvlněné bouřným hnutím.
Cookies on Poetry Cove