Byla jak vůně květ luzného, paprslek světla chvějný ve prostoře, vlnění hudby z harfy nejsladší, vanoucí vánkem touha z ňader moře;
byla jak snění bílé labutě pod klidnou oblohou při luny záři, byla jak éther plna tajemství, byla jak svatý plamen při oltáři.
A přece v duši vášeň ukrývá, jež v hloubi ňader hoří tajným žárem, tak jako v srdci země oheň plá, any se líce rdějí něhy jarem.
Miriam byla tak – a Věslava vkouzlila v labyrintu lásky kraje, kde srdce potácí se bloudící, hledajíc v polosnění květné ráje.
Pil první lásky pohár zázračný, jež plní andělice jiných světů z vlastních svých srdcí krví prýštících, a luzně obvinutý prostřed květu
s oblaků podávají jinochu, jenž tiskne pohár k palu žhavých retů, opijí k blouznění jím duši svou, s andělic krví krev svou mísí k změtu,
a spoután v kruhu zemských okovů létá a myslí jako nebešťané, bolest však cítí jako smrtelník, ano mu z duše slzou srdce kane.
Nepoutá umění již Věslava; myšlénky lidské, jež mu byly slávou, zdají se být mu hrobem hlubokým, nad nímž jen bejlí roste s nízkou travou.
V hrobě tom lidských srdcí úzko mu, a láska je jak anděl hlaholící, který jej z mrtvých budí k životu, ve hvězdný stan zve před zářící líci.
Miriam před ním z města utíká, kryje se v zámku čarovného kraje, a prostřed vnady léta bujného pohodu duši, poklid srdci ssaje.
V lazuru moři letní slunko plá, Miriam hledá proti parnu chlady, vychází v park, kde vánek vítá ji, a stinných stromů dlouhé, táhlé řady.
Po luhu kráčí k bujné bystřici, poslouchá květů hovor tajeplný, usedá na břeh mezi keřů stín, a hledí snivým okem v hravé vlny.
Bystřice vypráví, co viděla na horách vysokých, kde má svá zřídla, rokotá dálné věsti oblohy, obláčkem letným kde svá měla sídla,
šeptá, co v ňadrech země zírala, povídá mořského dna tajné divy, a sdílí, co v své pouti sebrala, od věků vmetena jsouc ve kruh živý.
Na druhém břehu dřímá šumný les, lepetá v prostor snů svých šedé báje, ptáčkové rozpěli se nad luhy, vše vane hudbou z neznámého kraje.
I srdcem jejím tatáž hudba hrá, proniká v hloubku celou bytost její, čeří se v roztoužených citů tem, a budí slzy, jež se rosou chvějí.
Pohybem liliové ručky své trhá si nezabudku v pestrém břehu, potápí černé oko v malý květ, a zírá v modrou, ladnou jeho něhu.
„Pověz mně, pověz modrý kvítku můj, s kterého konce přivanul jsi míru, a co jsi dělal myriady let, a čím jsi býval v světovém víru?
Étherem snad jsi na zem přikmitl, probíhal prvé hvězdic dálné říše, neb jsi tam býval někde motýlkem, a květů rajských ssál jsi sladké číše?
Snad jsi tam býval dechem anděla, k světlé jenž andělici zmíral touhou? – Pověz mně, pověz báji věčnosti, a tajných dějův odhal řadu dlouhou.
Pošeptej mně, jak v říších nadhvězdných milují srdce, jakou láskou hoří, pověz, co myslí tam a dumají, a jaké city v jich se nitra noří. –
Ukrýváš odvěčných svých dějin let? Nuž, vrhám zpět tě, potácej se v dáli, až opět snad se sejdem v kruhu tom, jenž času proudem ku předu se valí.
Snad budeš očkem krásné děvice, já snad se stanu kvítkem modré touhy, ty na mne zpod řas temných pohledneš, a tak se uzříme zas na mžik pouhý.
Plyň a rci světům, co ti pošeptám, ana se duše studem rdí a chvěje: jediným blahem šťastná láska jest, největším bolem láska bez naděje.“
Procitla ze snů – a hle, Věslav zde, před ni již vrh se, klečí na kolenou, nohy jí chvějnou rukou objímá, poutá ji k místu ohněm uzarděnou.
„Ó nech mne, nech mne spočnouť, dokavád ortel svůj neuslyším ze tvých retů, neboť v tvých myšlénkách sní dřímajíc černá má smrt i život tkaný z květů.
Probuď své city slovem osudným, zahřmi mně „zhyň“, neb dej mně nebe jasné, blankyty vykleň nad životem mým, anebo pekla svod, kde naděj hasne.“
„Dělí mne cit i zákon od tebe, opustiž mne a dál jdi drahou svojí, neruš můj klid, a vrať se k svému zpět, časové v běhu každou ránu hojí.“
Silou s vyvinula z rukou mu, po luhu květném zpět se nese spěchem, tak jako páry stříbrotkaný dým po zemi stra se mlhavým svým dechem.
Věslavu snem se všechno býti zdá, probudiť chce se z přetěžkého spánku; v povětří nad ním ptáci zpívají, chladivě z boru vějí dechy vánku.
S duše mu zefýr těžkou dumu svál, vyjasnil kruté skutečnosti city; ze země vstává v divém pohnutí, a stoje hledí za ní v půdu vrytý.
„A byť i anděl svýma křídloma zastínil tebe před mých útrob žárem, mojí být musíš v mojí náruči okamžik jeden na mém srdci jarém.
Okamžik jediný, jen jediný musím tě na své žhavé hrudi třímať, pečeť svou přitisknouti k ňadrům tvým, do duše tvojí plameny své hřímať.
Okamžik jeden – a pak do trosek ať se mé srdce i tvůj život valí; okamžik jeden – a pak černá tma v propasti bezdné nechť nás oba halí.“
Cookies on Poetry Cove