Hudby zvuk vykouzlený umělcem
je jako jara libodechá vůně,
neb jako mládí pološerý sen,
jenž z myslí junných vynořil se tůně.
Pomník z ní nepostavíš trvalý,
nezavřeš v ňadrech, nezavřeš ji v hrudi,
odletí, odvane, jak každý cit,
an vánek v šírou dálavu jej pudí.
Lidé a svět tak jako dívka jsou,
ctí tebe dnes a láskou pro tě hoří,
ale již zejtra jsi jen obrazem
upadlým na dno v myšlének jich moři.
Odpočneš tamo v tůni hluboké,
nad tebou proudí nové vlny valem,
a jestli náhodou se vynoříš,
počerněn již jsi dna jich temným kalem.
Pod vírnou hladinu kles Varoň již,
a jeho rozjařené proudy zvuků
byly jak písmo psané v mořský val,
nad nímž se kácí vlny v burném huku.
Vyrost mu soupeř, Věslav mladistvý,
dívek se ladných na něj smáli rtové,
jejich se králem krásný mladík stal,
budě v nich nové krásy city nové.
Mluvily o něm, o něm snily si,
a kudy stoupal, kouzlo šířil kolem;
Varoně ale uštkl v srdce had,
závisti had, jenž v hrudi vířil bolem.
Nesnesl jed ten v ňadrech zavřený,
soupeře vyzval k velikému boji;
v zápase že jej zničí, porazí,
nadějí rozervané nitro kojí.
V zápasu tom však sám byv poražen
s hlubokou ránou zpět se vrací v duši,
a jeho srdce želem zvíchřené
hněvem a nenávistí k lidem buší.