V mladistvých ňadrech srdce jest jak květ: zlomené vadne mrazem nebo žárem, ale vnov rozvíjí svou korunu, vzpučí a voní opět novým jarem.
Zlomeno mladé srdce Varoni, raněným ptákem těkal dálným světem, vzpomínky setříti chtě s útrob svých, vykoupať bol svůj v jasném vzduchu letem.
Půvabná vesna přišla srdci zpět, zlíbala duši čarovnými ústy, a vdechla vůni, květy vkouzlila, v nitru, kde prvé mrazil cit jej pustý.
Vrátil se zpět i nových myslí tem, v mladých mu ňadrech vzedmul bujné reje, a podžeh vůli vroucím plamenem, pod nímž vše rychle zrá a k činům spěje.
„Dalekou duch mně ukazuje pouť, veliká jakás bouř mou duši jímá, veliká jména mého slávy bouř v útrobách mých se probudivši hřímá.
Dívčino srdce malá říše jest, celého lidstva chci se státi králem, postaviť trůn svůj v jeho myšlénkách, rozvlniť nitro je proudným valem,
čarovným mečem stanouť na čele, vykouzliť z ňader utajené city, vynořiť všechny mocně na povrch, a zjeviť tajných hlubin poklad skrytý.
Králem chci vševládnoucím srdcí slouť, panovať mohútností zvučných tonů, zatřásti duše lidské oblohou, sypať s ní hvězdy světel ve výronu.“
Lidská jsou srdce třtiny na stepi, každého vánku šum jim hlavy sklání; ta lidská srdce – písek na poušti, každého větru odnáší je vání.
A Varoň hrál, a srdcí pánem byl, v propasti tu je vrhal, tu nes v ráje, i rukou panoval tak umělou, tajemné otvíraje zvuků báje.
Věhlasu zdoben lesklou korunou panoval světu bez boje a znoje; na šumných vlnách pochval bouřlivých kolébal do snů dětské srdce svoje.
Opojen v duši zemi probíhal, nesen jsa na perutích hučné slávy; trůn jeho – okamžiku nadšení; poddaní – rozvichřené citem davy.
Cookies on Poetry Cove