Povídám starou pohádku – Miriam strojí svatbu svoji, ženichem její kníže Lech, s kterým ji rod i hrdosť pojí.
Varoň je pozván na hody, uměním slaví den ten slávy, nehřejí hruď však mrazivou sypané pochval na něj vřavy.
Ponurým mrakem severu zrak jeho na ní odpočívá, a z huslí bolem raněných roní se srdce píseň tklivá.
Na křídla zvuků jímá vše, unáší city vzdušnou lodí, a pluje na peruti dál, z étheru v palác ducha vodí.
V budově té vše z růží je, všechno se leskne, dme a plane, stěny jsou z letných obláčkův, okřídlen každý hudbou vane,
z podvalin mhavých tryská třpyt, perly se, kamy v proudech valí, a s hůry duha barevná v tajemné kouzlo obzor halí.
Zakletá srdce v čárný let těkají, bloudí v zvuků báji, prostorem rozkoš chvěje se, a vánky něhou lepetají. –
Nový pad zvuk jak blesku svit – silné a mocné udeření – kácí se náhle budova, okamžik v trosky půvab mění.
Rozbořil, rozbil vlastní svět, srdce i city trhá dolů, nebe i ráj i krásy let do moře vmetal vlastních bolů.
Končí – a hřmotný pochval zvuk bouřlivým proudem naň se vlní; Miriam kněžna pohár jme, plamenným vínem po kraj plní,
s půvabem zoře poranné podává nápoj, jenž se pění, rukou svou jeho dotýká, a tknutím krev mu v oheň mění.
Pohár jme on, a perlivý přikládá k ústům, zdvihá hlavu, jediným douškem vypíjí kypících jeho jisker lávu,
a pak jím mrští o zemi, rozbíjí na kusy lesk zlata, plamenný žár mu v oudech plá, a v zraku žhavá jiskra vzňata.
Cookies on Poetry Cove