Růměnných růží vonný čas půvabem prodchl zemi děvu, vykouzliv na ňadrech jí ráj v bujaré vesny luzném zjevu.
Na nebi v moři oblaků koupal se hvězdic kníže bledý, a s tváří světle unylou upíral o zem smutné hledy.
Myšlénky v růměncích chtěl čísť, zbádať, co v ňadrech vonných skrývá, proniknouť v spánku země cit, zda-li to slasť, či bolest divá.
Ukryt jest v květech děvy sen, marně se kníže na ni dívá; stříbrnou harfu v ruku vzav, milence v spánek píseň zpívá.
Jako hvězd kníže Varoň jest, s unylým zrakem jinoch bledý, a jako země Miriam, na niž své rmutné vrhá hledy.
Tamo, kde hora s údolím snoubí se družně svahem jemným, poklidně plyne řeky tok hustými keři stínem temným.
Uprostřed v malém proužku jen hvězdnatý třpyt se proudem chvěje, a přes něj vlna tichounká ve věčném kruhu dále spěje.
Zahrada kolem prostřena, Miriam kněžna její paní; musy syn Varoň v besídce u nohou dlí jí, zírá na ni.
U stop tak její mnohý čas proseděl jako v mramor vrytý, vrhaje na ni nitra zář, rdící se ohnivými city.
Jest ale jako kníže hvězd, zbádať s to děvy nitro není – myšlénky její perlivé ve květův ukryty jsou rdění.
Někdy jen tichá Miriam podá mu ručku k políbení, kterou pak jme jak nebe dar, tiskna v ni vášnivých rtů chvění.
„Miriam, lepá Miriam, hle, v houslích těch mé srdce dřímá; přívalem snů tě zasypu, jichž pouta let mé lásky snímá.“
Z houslí se řine citů proud, do noci hvězdné zvuky šumí, vlna je nese, kolébá, dálava chvějný ton jich tlumí.
Cookies on Poetry Cove