V.

Záplava rudá zoře večerní lemuje nebe jako moře z růží; pod hruší u Bartoňů za dvorem na drně měkkém sedí čtyři muži.

V chladu tam otec a tři synové; nejstarší Jan z nich dědil po něm sílu, prostřední Vojtěch oheň myšlenek, vznět rychlé vůle, vášně, prudkost k dílu. –

Nejmladší Václav dostal údělem otcovo srdce zlaté, duše strunu; nejstarší proto pýchou otcovou, nejmladší láskou jeho ze tří junů. –

Václav i Jan jsou domu podporou, v studiích Vojtěch dlí již drahným časem; k domácím krbům dnes jej otec zval, a všem jim praví rozechvěným hlasem;

„Nemohu déle krýti před vámi, co dosud tajil před celým jsem světem, lopotná práce mého života že není požehnána zdaru květem.

Boří se půda pod nohama nám, nad námi praská krov a střecha padá, vyženou ze statku nás rodného, vezmou nám role, dům i žírná stáda.

Na vaše bedra stáří kladu své, jedinou útěchou jste zbyli milou – a přece musíte mne opustit, k předu jít vlastní dráhou, vlastní silou.

Loučiti proto s vámi se dnes chci, na cestu radu dát a požehnání: z bohatství mého zbylo slovo jen, chudinké slovo a mé lásky plání.

Hodnou svou zem a národ milujte, nad jeho nezoufejte budoucností, bojujte statně svůj boj života s junáckou myslí, lži a klamu prosti.

Zbodá-li osud trním srdce vám, nechtě krev téci bez žalův a lkání. s jasným vždy duchem hleďte v žití bouř stíháni pohromami, ne však skláni;

zbudu teď sám na půdě otcovské, do konce dobojuju boj ten svatý; padnu – však vím, že za mnou vojska tém... nade mnou jasné naděje svit zlatý...

Zejtra je první tábor, velký den, na který čekaly dva tmavé věky, první den síly, při níž zahřmí lid: „Živ jsem, a s očí padl sen mně měkký!“

Ach jak mé srdce bouřilo dnu vstříc, dlouhá jej léta nepřestalo ždáti; a nyní pokalena radost má, pohromou že nám den se ten má státi,

na němž se chystá prokletý ten čin, zoufalý, záhubný a krve plný. Půjdeme všichni spolně na tábor zažehnat krev a kalné vírné vlny.

Lid nás má v lásce; dílo poslední budiž tak věrně námi vykonáno – a pak se vůle boží se mnou děj, neboť jsem viděl lidu svého ráno.“

Skončil, a všichni šerem ukrytou stírají perlu slzy se svých lící; nejstarší Jan pak hrdě hlavu zdvih’, promluvil k otci řečí hlaholící:

„Opustit tebe nesmím, nemohu; vycedím poslední svou krůpěj síly, bychom si uhájili půdu tu, do níž jsme pot své práce vyronili.

Ze skály ve mně duch, a rámě mé z tvrdého jest mně ukováno kovu; necoufnu, k poslednímu povzdechu zápolit budu do tmavého rovu.

Nežádej ale oběť velikou, na tábor bych šel chlácholit hněv lidu sopkou-li buchne spoutaný ten žár, tož ať se šíří valem beze klidu.“

Po něm hned Vojtěch pravil vášnivě: „Za tebe, otče, položím svou duši, nechtěj však, abych zdržoval ten lid, odvěká pouta svá když nyní kruší.“

Šedivý Bartoň hlavu naklonil, hluboké z ňader vydal povzdechnutí: „Ó běda mně, když vlastní děti mé zrazují mne a srdce ve mně mutí.“

„Ne tak, můj otče“, – Václav klidně dí – „já k tobě stát a poslušen chci býti, pomohu tobě zažehnat ten čin, pohromu černou, jež se na nás řítí.“

„Ještě jsem celým pánem v domě svém“ – – hněvivě šedý Bartoň na to větí – „a proto pravím přísným rozkazem: vykleju kletbou hroznou to z mých dětí,

které se odváží mně k potupě pomáhat Jarošovi v díle klamu, od krbu rodinného vyženu a vyzvu na ně boží pomstu samu!“

Zamlklo srdce, ústa zamlkla, otcova hrozba ohněm padla žhavým; dusné se ticho kolem prostřelo, jež Vojtěch přetrh’ hlasem pronikavým:

„Pravdu chci dít, byť kletba pohromná skácela bleskem na hlavu se moji: Jaroš je mistr můj, já jeho žák. a spolně s ním lid povedeme k boji!“

Zachvěl se Bartoň v útrob hlubinách, kypěla v žilách krev, hněv šlehl zrakem, ruměnec pokryl vráskovitou tvář, myšlenky v mozku vřely černým tlakem.

„Klnu tobě kletbou, synu nezdárný, potupou jenž jsi pokryl mé mně stáří – ať tebe za to stihne nebe trest, a čin tvůj prokletý nech sám bůh zmaří!“