V.

Již uvítali známí Václava, jenž musil s nimi v krčmě popíti, a každého z nich stesky vyslyšet. Leč Václav lidu tomu odvykl,

a netěšil ho jeho zvyk a mrav. Když vypravovali mu o strastech, a o četnících, daních, útisku, on neklel s nimi, tiše poslouchal,

a neburácel, při tom nekřičel – a to je na něj nejvíc mrzelo. Pryč brzy odešel sám k domovu, leč statný Ondřej zůstal s družinou.

Již mnohý džbánek pohřbil v utrobách, a nejlepším jest toho důkazem, že tiše již jen sedí u rohu – neb jinam nesed’ ve svém životě –

a nekřičí a neburácí tak, a maje beranici na hlavě, jen tu i tam si zlosti odlehčí, a s potěšením na stůl udeří,

až vyskakuje pivo ze džbánkův. Byl zvykl více mluvit střízlivý, však opilý vždy zase jednal víc. Hned vedle něho stojí synáček,

a poslouchá, co táta povídá; a když chce ze džbánku se napíti, to pěstí praští tátu do boku, jenž také prosbě syna rozumí.

„Hm! já řku povídám vám sousedi, mně tenhle Václav se víc nelíbí. Jest bledý, vyzáblý a nemluví, a nemá kouska ducha, kuráže,

a zdá se mně, že nás si nevšímá. Co pak je do člověka bez řeči!“ A při tom pěstí o roh udeřil. „Snad dosud láska jemu nedá spát!“

tam někdo ze sousedův ozval se. A na to dále Ondřej hovoří: „To čert ví, že ti lidé od péra, když vezmou si svou holku do hlavy,

to aspoň z polovičky blázni jsou, a z druhé polovičky nemocní. To našinec as takhle vypadá, když v strachu před odvodem mýdlo jí.

Když od péra se zamiluje muž, to potom za čerta již nestojí, a není s ním pak žádných řečí víc. Mně kdyby baron holku odvedl,

hm! já řku pro mne za mne, měj si ji – to nejvýš bych mu někde vylupal. Však pro to trápit se, to hloupé jest, byť třeba kopu škol měl na zádech.“

A znovu praštil Ondřej do stolu, až vyhrkuje pivo ze džbánkův. Tu přišla harfenice do krčmy, a sednuvši si blízko u dveří,

hrát počíná, si k tomu zpívajíc: V sadě stojí stromek jabloňový, květe v roztomilé tíši, v širém poli rozkládá se dubec,

šumě hrdě k nebes výši. – Nebyla to jabloň ale Zuza, u matičky v domě květem, aniž dubec, ale jonák Vojta,

ženoucí se širým světem. Když fialka květla, poznali se, líbali se s květem růže, a když vřesy ruměnily lesy,

měla jej co svého muže. – Miloval ji, jako žití svoje, jak svou zřenici ji střežil, cukrovali, jako holoubci dva,

blaženěji nikdo nežil. – Orával on, život obstarával, ona točívala přádek, jsouc jak na jeteli rosa svěží,

a on jako lípy chládek. – Pán jel kolem na komoni černém, uviděl jablíčko v sadu, a když Vojta nehlídal svůj poklad,

do svého ji unes’ hradu. – Hladil líčko, celoval ji, líbal, nazval ji svou holubinku; ona proto Vojtu zapomněla,

zradivši jej za hubinku. Vojta přisáh’ strašnou oboum pomstu... V tom přišel flašinetář do dveří, a neohlížeje se po zpěvu,

hned počal hráti na svém nástroji. To urazilo harfenice cit, jež zpívati přestavši píseň svou hned v soupeřův vousatý obličej

slov horkou lázeň Ieje jazykem. Ten ale jako mramor zvýšený, jenž nedbá o tu bouř, co pod ním vře, tvář ani jedním hnutím nezměnil,

a dále točil klikou v pravici, jak zpěvačky by ani nebylo, což zpěvačku tak mocně dopálí, že soupeři hned vjede do vousů.

To z poklidu probudí umělce, jenž černý vous svůj za posvátný má, a cení nad všechny své vlastnosti; hned blýskne okem, kliku opouští,

a jednou rukou chápe ženu v chřtán, a druhou vlasův zmocniti se chce. A mezi tím, co umělci se rvou, jich nástroje se válí po zemi;

a skučí harfa, piští flašinet. Však obecenstvo není lhostejno; část jedna harfenici přeje víc, a druhá flašinetl miluje.

Náš Ondřej se statnou svou družinou vší silou kolovrátku ujal se, nebť nenávidí ženy zpěvavé, a harfa jest mu nejvíc protivna,

jak všechny v světě baby skuhravé. – Již jde a vyhodit chce zpěvačku, leč junáci z vsí druhých brání ji, a všeobecná rvačka hotova. –

Jest jeden chumáč celá hospoda, v čemž vidět pouze pěstě stištěné, jež padají a zdvihají se zas, jak pravidelné páky od strojův. –

A divno – v řezanici ticho tak, jak posvátný by odbýval se čin. – Chvil několik – a rozhodnuto již – náš Ondřej se všech stran jest poražen.

Již beranice s hlavy sražena, a vlasy na vrchu se ježatí, již potrhán i v kousky kabát jest, již krev mu teče z nosu do huby,

již zatlačen jest blízko ku dveřím – a hanba věčně věkův nesmyta. V tom marně po zbrani se ohlíží; džbán, kterým válčil, dávno roztlučen,

a kouska židle není na blízku. Již, již mu hrozí hanbou porážka; v tom – matka boží milostivá vždy – zří za otevřenými dveřmi v síň,

kde čeká harfenice výsledku. Skok jediný – a harfu v rukou má; jí znovu počíná boj ocháblý, kol do kola se harfou ohání,

až struny skučí, desky pukají. – Již z harfy zbyla mu jen přední hůl, a tou se stává pánem bojiště. – Své soupeře teď žene ze dveří,

a kdo nemůže tudy utéci, ven oknem skáče v zmatku divokém. Již stal se Ondřej pánem hospody, s svou družinou tak slavě vítězství. –

A vedle něho stojí synáček, a tátu svého drží za šosy, i kouká vítězněj, než táta sám. – Jen někdy kámen kolem zafičí,

jsa oknem zvenčí do vnitř hozený. – Teď flašinet mu musí zase hrát, on svou si zpívá zamilovanou, nic nehledě, zda k kolovrátku jde:

Mirotický kostelíčku, stojíš na pěkném vršíčku, až tam budem odpočívat, budou o nás vrabci zpívat. –

„Jdou četníci – utečte – četníci!“ tak ze všech stran se ozvou hlasové. Kdo mohl, útěkem se zachránil, i flašinetář spasil nástroj svůj.

Však Ondřej na útěk teď nemyslel, leč brániti se chystal s družinou, jež barikády strojí četníkům. – Stůl ku dveřím, a k oknům strážce dal,

a ozbrojil je z dubu židlemi. A když se přiblížili drábové, tu z plna hrdla na ně zavolal: já čtyry stovky jsem vám zapůjčil,

a bez pochyby nedostanu zpět; a za to mne teď chcete svázati? No, to se na to pěkně podívám, zda v světě ještě právo panuje –

a prvního, jenž chtěl se blížiti, ťal silně v hlavu notným obuškem, až chudák nazpátek se potácel, a krev z všech otvorů se řinula

To rozjítřilo strážce pořádku, a bodáky již ženou útokem, též hrozíce, že budou stříleti. Vše marné Ondřejovo úsilí,

vždyť bodákův jest divotvorná moc, neb píchají, jak zmije do masa. Již barikáda vydobyta jest, a Ondřejovi nezbývá teď nic,

buď vzdáti se, buď spasit útěkem. Se vzdát? To Ondřej nikdy nedoved’, to raděj utek’ nepřátelům svým. Hop! přes lavici oknem vyskočil –

však marně – celníkův dvé laplo jej, již skryti mezi okny číhali. Hned svázali jej poutem železným a odvedli jej s sebou v šatlavu;

i on byl tichý, jako beránek. – Syn domů večer z pouti vrací se, by mámě sdělil, co se událo; z bot vyzouti se želem zapomněl,

a proti právu domů obut jde. Tu brzy pláče, na hlas naříká, tu zase klne, a zas běduje, až na matku si boží vzpomenul,

a na marcipán v kapse schovaný. Ten jak by paprskem byl naděje, ven vyndává a chutně pojídá, svou takto koje bolest synovskou.

A na západě blednou červánky, i šero, temno v světe dalekém. –