V údolí plném květův a vůně, uprostřed chládku v letní to době, studánky kde se počínal strumen, Smutek, jun mladý, zadřímal sobě
na země matky ňadrech krás. A když byl usnul ovanut vánkem, uviděl děvu v nadzemské září, která si klekla po jeho boku,
k němu se božskou sklonila tváří, pokryl jej zlatý její vlas. Dlouho se v jeho dívala líce, rtoma se na něj líbezně smála,
dýchala dech naň z bělounkých ňader, srdce mu, duši, myšlenky hřála, nitrem mu blaha proletěl svit. Níže a níže stále se kloní,
ňadra svá k jeho ňadrům zas vine, vábivý ret svůj k jeho rtům tiskne, polibek dlouhý, žhavý se řine, údy mu proběhl slasti cit.
Mohutnou paží připoutať k sobě, obejmouť chtěl jun nadzemskou děvu, ale již nelze, odlétla rychle, zvolavši libě v mlhavém zjevu:
„Hledej mne v světě, Krása jsem!“ Procitl ze sna Smutek jun mladý, její se obraz v duši mu noří, nesetře čas ho ni divoká bouře,
ale jest v nitru, skála jak v moři, kolem níž pění vln se tem. Probíhal, těkal širokým světem, po nebi vzdychal, po zemi kráčel,
v údolí tesknil, po horách bloudil, často i slzami cestu svou smáčel, hledaje stále Krásu jen. Jasoně západ sypal své světlo,
sypala růže růměnná zoře v temena horská, na hlavy obrův pokrytých plání ledného moře, uspaných v lesklý věčný sen.
„Tam bydlí Krása“ – zavolal Smutek, a již tam s myslí nadšenou stanul, uzřel však pouze temena obrův, z nichž naň dech zimní mrazivě vanul;
kolkolem poušť a sníh a led. „Není tu Krásy“ – zavolal žalně, okem svým v dálku zíral a těkal, na děvu božskou unyle volal,
až by se opět zjevila, čekal, v nejvyšší horstva bod si sed. Vynořil bůh se věčného světla vítězně, slavně z východní zoře,
objal vše láskou nebeských končin, dechl svým dechem na ňadra moře: vytryskl barev třpyt a lesk. „Tam bydlí Krása“ – zvolal jun zase,
na moře spěchal v mysli své snivé, ale, kam pohleděl, bylo vše prázdné, jenom se vlny pěnily divé, ostatní vše jak pouště stesk.
Noc byla jasná, na nebi hvězdy bez vášně žáru v půvabném klidu něžnosti plny zíraly v sebe, záříce četně na lidskou bídu,
ana teď spí a bolně sní. „Tam jest té Krásy velebný stánek, tam jest ta hudba nebeských světů. Každá v ní hvězda luzným jest tonem,
jímž věčný éther ozvěnou v letu souzvučně všehomíru zní. Tam jest té Lásky pohoda lepá, a každá hvězda chvěním se v třpytu
v étheru vlnkách líbá svou družku; kochání věčné u věčném svitu, Krásy a Lásky stan jest tam.“ Odvanul Smutek do hvězdné říše,
nořil se v éther, letěl vším mírem, od jedné hvězdy na druhou spěchal, probíhal dráhy myšlenek vírem – vrátil se ale k zemi sám.
„Máti ty moje, zmítaná země, poslyš mé stezky, poslyš mé hoře: věčných jsem prostorů proletěl zdání, propasť tu bezednou, bezedné moře,
unaven vracím se k tobě zpět. Ach máti moje, jediná že tys rodičkou smutku, myslel jsem vezdy; a hle v své pouti potkal jsem bratra
na mléčných dráhách u třpytné hvězdy; kolébkou jiný byl mu svět. Spolu jsme běželi, hledali Krásu, hledali marně v prostorů hloubi;
není tam – jest jen myšlenek propasť, nelad a vír kde s válkou se snoubí, bez cíle věčný rmut a ruch. Matičko dej mně, co mohl bych kochať,
přitisknouť ku své ztrápené duši, neboť v mých ňadrech zavřená láska v útrobách bouří, poklid mně ruší, kvílí a sténá v bolný kruh.
Tu před ním děvy postava stane; za mraky ukryt obličej její, ze chmury černé vlasy jsou tkané, skryta v nich bouře, vichrem se chvějí,
myslí tam temných stan i duch. Ze mraku hledí blankytné oči jako kus nebe s plamenem divým; na ústech utkvěl strázní všech příval
skupený v jedno ohniskem živým; sálavých vášní mocný ruch. A kolem hlavy stále se chmuří, jakmile kročí, blýská se z tváře;
na rtech však přece svůdný jest úsměv, jak z květů pestrých na bujném jaře, kolem jež zřídla krášlí luh. Níže a níže kloní se děva,
k ňadrům mu ňadra půvabná vine, vábivý ret svůj k jeho rtům tiskne, polibek dlouhý žhavý se řine, divoký zvuk mu projel sluch:
„Bouře jsem, sídlím uprostřed lidí, vrhám v ně život, chtění a city; se mnou pojď, věčně s tebou se spojím, jako ty myšlenky do duše vryty –
spoutal mne s tebou jakýs bůh.“ Zapomněl na sen o Kráse dávný, mohutnou paží obejmul děvu – od té pak doby těká s ní světem,
tu mocně bouří, pláče zas v zpěvu, někdy jen ve snách zří Krásy zjev. Vyrostlo plémě v podobě lidské z Bouře a Smutku, synové pláče;
kypí a sténá, víří a kvílí, v též době úpí, nyje a skáče, někdy jen ve snách zří Krásy zjev...
Cookies on Poetry Cove