Osud.

Na zemi noc a mráz a sněhu běl, na nebi jasných hvězd se lesknou krásy, a mezi nimi vlasem rozchvěným osudná hvězda budí hrůzné žasy.

Zoufalá touha mírem honí ji, kolotu svému marně hledá středy, potřásá v běhu kštící plamennou, upírá na zem divotřpytné hledy.

Pod ní se cháta šeří na stepi, zuřivý vichor ryje spousty sněhu, skučí a sténá, pláče, naříká, za jakous myšlenkou se honí v běhu.

Uprostřed cháty bolem sklíčená mladičká matka život dala synu, a otec u radostném úsměvu robátko malé chová na svém klínu.

Stanula bludná hvězda v dráze své, zastírá nebe ohnivým svým vlasem, a vidouc dítko v kruhu blaženém, osudy na ně valí kletby hlasem:

„Tak jako bloudím já a kolotám, hledajíc marně slunko po všem míru, tak buď i ty v tom zrnu světovém, malý můj obraz v lidí mutném víru.“

Vyrostl jun a hrozná kletba ta plamenným písmem vryta v jeho duši – nepokoj, nestálosť a věčný vír útroby svírá, v jeho ňadrech buší.

Není mu slunkem žádné pravdy lesk, ničí jej srdce teplem nezahřívá, od pravdy k pravdě bludně kolotá, od srdce k srdci pudí bouř jej divá.

Útulku nikde, nikde poklidu, vlastní jej mysl štve a v dálku honí, a v touze rozvlněných myšlenek po světech neznámých své slzy roní.

Na zemi opět noc a mráz a sníh, na nebi jasných hvězd se lesknou krásy, a mezi nimi hvězda osudná po nebi dálném ohnivé stře vlasy.

Pod ní se hora k nebi vypíná, jedle se zdvihá na vrcholku její, jun stojí vedle – vzhůru upjat zrak, vlnivou touhou útroby se chvějí.

„Pověz mně hvězdo, kolik myslí as přemítá rozmetáno věčným mírem, a kolik srdcí cítí v tůni té, a kolik duchů potácí se vírem!?

Pověz, kde onen mocný sídlí duch, který by připoutal mne slunkem svitů, a kde jest ono srdce světů všech, v jehož by záři spočal let mých citů?!“

Bludná však hvězda pádí dál a dál, potřásá v běhu plamenným svým vlasem, a vidouc juna roztoužený zrak, valí naň osud nové kletby hlasem:

„Tak jako bloudím já a kolotám, hledajíc marně slunko v míru širém, tak buď i ty na zrnku země té malý můj obraz, zmítán lidí vírem.“