„Proudí Labe v širé moře,
na vlnkách se slunko chvěje;
spějme odtud v dálné kraje,
tam se na nás růže směje.“
„Šeptá Labe tajné zvěsti,
ve vlnách si píseň hraje,
že prý moře srdce nemá,
mrazem dchnou prý cizé kraje.“
Opustil ji, do světa šel
hledať srdce v dálném moři,
vícekrát se nenavrátil,
utonul tam někde v hoři.
A zas Labe k moři plyne,
vlna houpá lunu ladnou;
dívka béře vínek růží,
vrhajíc jej v náruč chladnou.
„Plyň ty vínku k jeho rovu,
pošeptej mu zvěst tu černou,
svět že nezná jiných rájů,
než dvou srdcí lásku věrnou.“